Zářila v Semaforu, bodovala ve Zlatém Slavíku... Pak se ale kamsi vytratila
08.06.2019
Foto: repro/discogs.com
Popisek: Zdena Adamová
Když člověk musí, dokáže úplně všechno. Úspěchy sklízela nejprve doma, pak i za oceánem. Po letećh ale bylo najednou všechno jinak. Nenechte si ujít poutavý životní příběh české zpěvačky, který vydalo nakladatelství Motto.
Život české zpěvačky Zdeny Adamové byl od počátku kariéry hektický. Působila ve skupinách C&K Vocal a Mahagon, zpívala v legendárním pražském divadle Semafor a koncem sedmdesátých let obsadila v české anketě Zlatý slavík desátou příčku. Poté emigrovala do Spojených států.
Ani za Velkou louží se neztratila. Získala stipendium na prestižní hudební škole v Bostonu. Po pestrých začátcích založila s manželem hudební školu, která se setkala s velkým úspěchem, spolu také sestavili kapelu a přišla i nabídka na spolupráci od jedné z největších nahrávacích společností. Domů do rodné Prahy se vrací po rozvodu a šestatřiceti letech, prožitých na druhé straně oceánu.
Autor: Zdena Adamová Klapková
Žánr: próza, skutečný příběh
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Milovala jsem Vyšehrad a tenhle svůj tajný rituál. Byl tu klid, zeleno a krásně. Příběh kněžny Libuše mne fascinoval, slyšela jsem ho v mnoha verzích, záleželo na tom, kdo byl vypravěčem. Názor na tajuplnou kněžnu byl jiný v podání mých židovských dědečků, katolických babiček, tatínek svou pohádku o Libuši měnil podle toho, jaká byla doba a byl-li, či nebyl-li ve straně. V maminčině vyprávění byla úžasná kněžna Libuše krásnou princeznou, která předpovídala budoucnost a říkala lidem, že ženské nemohou vládnout bez mužských a naopak. Na vyšehradském hřbitově jsem navštěvovala pravidelně oblíbené hrobky, a vůbec mi to nepřišlo smutné. Chodila jsem si sem psát básničky a pohádky, vznikala tam většina domácích úkolů a slohových prací. Sedávala jsem na hrobě, kde byla pohřbená paní Anna Trnková, rozená Tichá. U jejího jména bylo napsáno Vzorná žena a nezapomenutelná maminka. Přála jsem si, abych ten nápis měla jednou na svém hrobě já, a slibovala jsem si, že budu úúúplně jiná než moje maminka.
V parku jsem záviděla dětem, které měly brášku nebo sestřičku, všichni si měli s kým hrát a povídat. Bohužel jsem se dozvěděla, že jsem byla velké a tlusté mimino, zničila jsem mamince figuru, a tím pádem není šance na to, že by si přivádění dalšího potomka na svět chtěla zopakovat. Maminka navíc, darujíc mi život, nesmírně trpěla. Potom již trpěla stále, bylo to v její povaze, a tak se tatínek staral, aby nemusela nikdy pracovat a měla se dobře. Vrývala jsem si do paměti, že až budu velká, tak nebudu trpět a budu pořád silná a zdravá.
Maminka byla nádherná. Smaragdové oči a mahagonové vlasy s porcelánovou pletí a štíhlým pasem z ní vytvořily to, kvůli čemu muži dělají totální nesmysly, chtějí nasadit život a umírat. Já jsem se bohužel potatila. Tatínek byl fešák a všichni říkali, že je celý Elvis Presley. To je prima, když je člověk chlap, ale to nebyl můj případ a to tatínka celý život mrzelo.
Babička s dědou byli rádi, že jsem holka, babička mi česala copy a děda mě naučil spoustu klukovin. Bydleli hned za rohem v sousední ulici, a tak jsem proletěla tunelem zpět a zazvonila na jejich dveře.
„Co dejcháš jak čtyři? Zase jsi byla nahoře, viď?“ pošeptal mi děda. Věděl, že přes zákaz rodičů na Vyšehrad chodím, ale nikdy to na mě nevyzradil.
„Babi, máš koupit mámě Niveu a vajíčka, až půjdeš nahoru…,“ zavřískala jsem.
„Co takhle hodinky s vodotryskem, to by nechtěla?“ mračil se děda. Ale babička vzala kabelku a zavelela:
„Obout… Oba dva a jdeme.“
Poskakovala jsem celou cestu kolem nich a děda mě učil pískat na prsty před obchodem, než babička nakoupila. K tatínkově nelibosti u nás babička s dědou byli každý den, anebo já byla u nich, s čímž souhlasil.
Moje jméno Anna Zemanová jsem vždy považovala za příliš obyčejné, a tak jsem dědu zbožňovala ještě víc, protože se jmenoval Augustýn Kvoch. Žádného jiného Augustýna jsem ve svém životě nepoznala, a tak jsem na dědu byla moc pyšná. Přišel do Prahy se svým bratrem Karlem jako mladík před druhou světovou válkou z Vídně a česky mluvil moc pěkně.
„Aničko, podej mi ten kudla!“
„Dědo, tu kudlu se říká.“
„No jo, tak mi podej tu nůž, ať můžu podříznout ten pták, píská dneska, jak když se zbláznil, a kazí to těm vostatním, jsem z toho hluchej.“
Děda totiž slyšel písničku Já mám sedm kanárů a asi to bylo to první, co slyšel česky. Udělalo to na něho takový dojem, že si je opravdu pořídil. To, že kanár zpívá, jen když je sám, tak to je lež. Těchto sedm zpívalo tak, že by jim sedm statečných závidělo. Kromě kanárů měli babička Boženka a děda Augustýn také kocoura, želvu a křečka. Měli se rádi, nikdy nekřičeli, byla u nich legrace a měli rádi mě, a tak mi vůbec nevadilo, že u nich skleničky nebyly zrovna průhledně čisté.
Rodiče mého tatínka k nám chodili jen zřídkakdy a mluvilo se o nich jako o Zemanových. Děda byl přísný, mluvil čtyřmi jazyky, učil mě hrát šachy, býval v ruských legiích a byl přítelem pana prezidenta Masaryka, od kterého dostal vyznamenání za statečnost, vechtrácký domek v Roztokách a později krásný byt v Praze. Babička byla lektorkou na dívčí škole a vyučovala ruční práce a etiketu. Oba byli vždy sterilně čistě oblečení, vymydlení a měli šlechtické vystupování…
Vložil: Adina Janovská