Pokud někoho pohorší název, nad knížkou by zvedal obočí od dvacáté strany a na straně 176 ji spálil, říká autor Petr Hanel

Foto: Se svolením Petra Hanela

Popisek: Petr Hanel

ROZHOVORY NA OKRAJI: Setkání se zástupcem mladší generace není na škodu a může být také celkem objevné. Již třeba proto, že jejich jazyk je dosti jiný než ten, který jsme používali v našem mládí. Nám se slovník hemžil rusismy, jim anglicismy. Inu, jazyk odráží celkové společenské změny. Tak tomu bylo za obrozenců, tak je tomu dnes. Ale oni navíc žijí v těchto kybernetických časech jako ryby ve vodě a to, co starší děsí, vidí asi trochu jinak. Pojďme si tedy promluvit s Petrem Hanelem, jedním z nich, kterému nedávno v nakladatelství Host vyšla kniha s poněkud expresivnějším názvem O hvězdách víš hovno.

Petr Hanel se po sedmi letech práce v Nizozemí rozhodl dát na motivační hesla sociálních sítích a šel si za svými sny. Vzdal se teplého manažerského místečka, aby mohl obrážet filmové placy, vést instagramový profil Klub psáčů a po večerech litovat svých rozhodnutí. Trpí zvrhlým perfekcionismem, kvůli kterému mu všechno trvá nezdravě dlouho, a pro Hvězdy to platí čtyřnásob. Kromě filmaře v plenkách je Petr i samozvaný učitel storytellingu, milovník starší tvorby Christophera Nolana a zapálený urbexer, který na vlastní pěst prozkoumal Černobyl i kosmodrom Bajkonur. Kniha O hvězdách víš hovno je jeho románový debut, ke kterému si natočil krátkometrážní film.

Tak vy se věnujete storytellingu a jste urbexer. Inu, s tím prvním termínem si to vysvětluji, že půjde o nějaké tvůrčí psaní, ale u druhého jsem zcela mimo. Tak jak to je s tím storytellingem aneb tvůrčím psaním a co či kdo je tzv. urbexer?

Začněme tím druhým, to bude jednodušší. Urbexer je někdo, kdo se vydává na stará, opuštěná místa. Od kostelů přes nemocnice, nákupní centra, zábavní parky až po strategické a vojenské objekty. Ty mě osobně táhnou nejvíc. A ty nejlepší jsou pochopitelně hlídané, takže tam člověk často vstupuje „natajno“. Takhle jsme například prochodili černobylskou zónu nebo kosmodrom Bajkonur.

Co se týče první části otázky – do samotného procesu psaní vstupuje nejen složka kreativní, ale také řemeslná, řekněme analytičtější. Pod tvůrčím psaním si představuji výuku zaměřenou převážně na rozvoj té kreativní části. V Česku se učí několik let a dělají to šikovní lidi. Mně samotnému u nás ale chyběla právě ta druhá složka – storytelling. Deset let jsem v něm ležel, studoval, analyzoval knihy i scénáře a nakonec jsem si řekl, že tuhle mezeru v nabízené výuce vyplním.

Takže Klub psáčů. V čem je jeho přínos a co nabízí?

Klub psáčů je tu předně pro všechny autory (spisovatele i scenáristy), kteří jsou na cestě k vydání nebo už vydávají – ať už hledají komunitu lidí s podobnými cíli a sny, nebo jen způsob, jak se zdokonalit.

Klub psáčů je tedy komunita a zároveň učební platforma (ZDE).

Zde nabízím nejen individuální vedení, dramaturgie scénářů nebo redakce textů, ale hlavně právě kurzy storytellingu. Učím v nich konkrétní postupy a techniky, které se využívají při stavbě příběhů, budování postav nebo propojování obou složek s tématem. Právě tak vznikají komplexní příběhy, které mají šanci čtenáře a diváky hluboce zasáhnout.

O hvězdách víš hovno. Volba takového názvu ale není jistě náhodná. Chtěl jste jím provokovat, zaujmout?

Chtěl jsem jím provokovat i zaujmout, ale hlavně nastínit tón knížky a odlákat tak některé čtenáře. Hvězdy jsou totiž skutečně jiná knížka. Chtěl jsem, aby byly opravdu autentické, aby se v nich čtenáři kluci a muži mohli najít a holky a ženy mohly tak trochu „nakouknout do klučičích hlav“ s tím, že to třeba pomůže vzájemnému pochopení.

Z téhle autentičnosti plyne drzost celého textu. Takže pokud něko­ho pohor­ší název, nad knížkou by zve­dal obo­čí od dva­cá­té stra­ny a na sto sedm­de­sá­té šes­té ji spálil.

O čem kniha je? Obraz ze života dnešní generace? Někde jsem četl - drzý debut ze života teenagerů.  

Ve zkratce bych řekl, že je to vztahovka, kterou si užijí muži i ženy. A která má i thrillerové prvky. Ukazuje, jak spolu neumíme komunikovat, co si tím způsobujeme, kam až to může zajít a co se s teenagerem může stát, když se jeho křehké nitro pere s odmítnutím – na kterém se navíc přiživují algoritmy sociálních sítí.

Knížka ale zdaleka není jen pro puberťáky. Skvěle funguje taky u čtenářů, kteří mají maturitní vysvědčení i dost vybledlé. Ať už jako nostalgický výlet na střední nebo jako prostředek, jak svoje teenagery lépe pochopit. Dovolím si tu odcitovat recenzentku Gabikas_books z Instagramu, která řekla: „Dejte Hvězdy přečíst svým teenagerům, a přečtěte si je s nimi i vy. Protože tehdy možná pochopíte, co se nimi děje.”

Tak jací jsou ti dnešní teenageři?

V zásadě bych neřekl, že jsou od nás tolik rozdílní. Jsou úplně stejně zmatení, prožívají stejná zklamání, jejich nitra jsou stejně křehká a nejistá, jako byla ta naše. Co se ale změnilo, kromě slovníku, jsou sociální sítě, které všechny zmíněné problémy prohlubují.

Instagram s tiktokem hrají ve Hvězdách důležitou roli. To, jak se na nich „převlékáme” nebo jak nám může několikavteřinový záblesk něčího dne zamávat s emocemi. Kouzlo pro starší čtenáře pramení z pochopení toho, co všechno můžou teenageři na sítích prožívat, jak málo k tomu stačí, a co je může ovlivňovat.

Ústředním motivem Hvězd je totiž to, jak se z naivních, hodných kluků stávají šmejdi i za přispění misogynních macho figur na tiktoku a instagramu.

Jak by mohl takový mládežník hodnotit svět kolem něj? Svět dospělých. Rozklížený svět, v němž se hroutí staré pořádky.

Všude okolo sebe vidí příběhy úspěchu. Každý den, pokaždé, když sáhne pro telefon. Vidí lidi, kteří jsou atraktivnější, bohatší, mají lepší kamarády, rodinu, elektroniku i auta, kteří jí lepší jídla a cestují na lepší dovolené.

Z médií pravidelně slyší, že bydlení je nejdražší v historii nebo že bude žít na zplundrované planetě, protože lidé, kteří ji opustí mnohem dřív než on, místo její záchrany rozpoutávají další a další války. Vyrostl v pohodlí, které mu dopřáli jeho rodiče, a pak mu kdekdo vpálí, že je příslušník generace ufňukánků a sněhových vloček.

Vás zajímá i filmařina. Podle knihy jste natočil krátkometrážní film. Hodláte se fimu věnovat profesionálně?

Je to tak, film je adaptací prvních desíti stránek Hvězd a momentálně ho finišujeme ve střižně. Filmu už se profesionálně věnuju poslední dva roky, pokud se to tak dá říct. Začínal jsem od píky jako runner, takový poskok pro všechno. Dneska dělám pomocného režiséra, což je někdo, kdo organizuje plac. Ambice je stát se režisérem, ale film je svůj svět, ještě ho pořád poznávám a zjišťuju, jestli je vůbec pro mě. Ale řekl jsem si, že to zkusím, ať toho později nelituju. I proto jsem se vlastně vrátil z Holandska do Prahy.

Žil jste v Holandsku. Jaké to tam bylo? Nyní žijete v Česku?

Od roku 2011 jsem tam pravidelně jezdil jako brigádník, ale v létě 2015 jsem ve stejné fabrice nastoupil jako manažer expedičního oddělení. Než jsem v roce 2022 odešel, řídil jsem výrobu celého podniku. Holandsko bylo fajn, skvělá byla hlavně digitální státní správa nebo kvalita potravin, ale rozdíly byly patrné i v práci. My Češi jsme přeci jen takoví švejci a projevuje se to na našem přístupu k pravidlům, zatímco Holanďani jsou v tomhle ohledu striktnější. Odtud plynuly občasné neshody. Doma je ale pořád doma, a přestože jsem tam měl kariéru rozjetou slušně, chtěl jsem zkusit, jestli by se mi ji podobným způsobem nepodařilo nastartovat i u filmu.

Vy jste navštívil oblast Černobylu a také kosmodrom Bajkonur. To asi nebyla snadná cesta. Co vás k ní přivedlo?

V roce 2011 jsem uviděl fotky radaru Duga. Kolosální, půl kilometru dlouhá, 150 metrů vysoká, fascinující konstrukce. Tehdy jsem si řekl, že si chci černobylskou zónu prohlédnout z jejího vrcholu. Věděl jsem ale, že cestovka vás nahoru nepustí. Museli jsme proto jít neoficiální cestou, na vlastní pěst.

A tak jsem měl takový malý sen a každý rok ho odkádal. Až jsem se v roce 2018 kousnul, dali jsme dohromady skupinu a na pět dní se do Černobylu vypravili. Byl to nezapomenutelný zážitek. Když jsem sarkofág 4. reaktoru poprvé uviděl ze čtvrté úrovně Dugy, na chvíli jsem oněměl.

O den později jsme v noci seděli na střeše bývalého závodu Jupiter, pozorovali reflektory osvícenou elektrárnu s mrtvými okny Pripjati za zády. To je pohled, který se nenaskytne ani turistům, protože v Zóně platí po setmění zákaz vycházení.

Ke druhému takovému výletu jsem se odhodlával další čtyři roky.

Vydali jsme se do kosmodromu Bajkonur, kde se nachází hangáry s 30 let netknutými raketoplány Buran a raketou Energia, která je měla vynášet na oběžnou dráhu. Cestovali jsme třemi letadly, 200 km taxíkem a dalších 40 kilometrů noční stepí po svých, plížili se kolem hlídek, přes pruhy s pískem a ostnaté dráty starého komplexu. Ale když po hodinovém bloudění v obrovské budově posvítíte nad sebe, kde ze tmy vystoupí raketa o výšce staroměstské radnice, je to pohled na celý život. Mrazí mě, jen co tyhle řádky píšu.

Cesta to opravdu nebyla snadná, plná komplikací, ale i úžasných momentů a je to na dlouhé vyprávění. Třeba o něm někdy napíšu.

Nikoli každého ovšem napadne napsat knihu. Vás ano. Copak se to s vámi přihodilo, že jste se pustil do psaní?

V roce 2012 jsem dělal dětský tábor, pro který jsme si s kamarádem vymysleli zajímavý fantasy svět i dějovou linku. Bylo nám líto, aby skončila na hřbitově táborových příběhů, a tak jsem tenkrát vítěznému týmu slíbil, že místo diplomu dostanou novelu s postavami, které budou mít charaktery a jména založená na těch jejich. Myslel jsem, že půjde tak o 50 stran.

Nakonec se z toho vyklubalo 800 stran i moje láska ke psaní. V půlce psaní 2. dílu jsem si řekl, že si zkusím od fantasy odpočinout u krátké, jednoduché, standalone knížky. Jenže Hvězdy se nakonec protáhly na 9 let.

Co čtete? Které knihy a filmy vás opravdu zásadně ovlivnily?

Když jsem začal Hvězdy psát, paradoxně jsem žádné young adult nečetl. Taky ho tenkrát vycházelo podstatně méně než dnes. Časem jsem ale načetl greenovky i C. D. Paynea. A troufám si říct, že Hvězdy jsou něco mezi Johnem Greenem a Mládím v hajzlu.

Jinak si ale pravidleně dávám něco od Stephena Kinga a Cormaca McCarthyho. Z našich autorů mě baví Pavel Bareš nebo Honza Hamouz, který píše fantasy světové úrovně. Těším se taky na další knížku mojí redaktorky Katky Šardické.

Co se týče filmů, k těm jsem si vytvořil lásku v dětství, když mě děda brával do práce ve videopůjčovně. Při každé návštěvě nesměl chybět Jurský Park. Kromě Spielberga mě ale zásadně ovlivnila trilogie Pána prstenů, Matrix a zamotané vyprávění filmů Christophera Nolana. Z našich mám rád filmy od Svěráka a Smoljaka.

Tak jaký je ten svět dneška pro vás? Co vás na něm štve? Co byste rád změnil?

To, co jsem zmínil výše. Štve mě, že v době, kdy bychom měli jako lidstvo investovat do záchrany planety, rozvoje vědy a dobývání vesmíru, plýtváme zdroji do válčení, které nedává smysl. Změnit něco takového asi není v mých silách.

Ohledně Hvězd mi ale chodí spoustu zpráv ve stylu: „Kéž bych si tuhle knížku přečetl, když mi bylo náct…” anebo právě od teenagerů, kteří mi děkují, že jim knížka pomohla. Pokud tedy někomu z nich změním pohled na život alespoň jedním procentem, je to víc, než bych si mohl přát.

Kniha je na světě. Gratuluji. Ale co dál? Další kniha či něco jiného?

Teď se chci soustředit na rozvíjení filmařské kariéry, takže nejspíš budu psát scénáře, konkrétně mám rozpracovaný koncept sitcomu. Do toho dělám dramaturga na několika projektech, k tomu mám Klub psáčů a občas se přichomýtnu na nějaký ten filmový plac. Nudit se tak asi nebudu. Další kniha ale určitě přijde. V hlavě už se mi pomalu rodí. Tentokrát bude nejenom o Generaci-Z, ale i o mileniálech, opět tu budou hrát důležitou roli sociální sítě a bude tu víc thrillerových prvků. Tak snad bude dřív než za devět let.

Vložil: Jiří Kačur