Klekánice jsem se v dětství bála, teď je pro mě ještě děsivější, říká autorka detektivek

Foto: Se svolením Terezy Bartošové

Popisek: Tereza Bartošová

Kytice Karla Jaromíra Erbena fascinuje svoji básnickou obrazotvorností již několik generací čtenářů. Jen pohleďme na závěr balady Svatební košile...

Zdá se, že mezi ně patří také Tereza Bartošová, kterou některé z balad inspirovaly k sepsání rovnou několika detektivních románů. Posledním z nich je právě Svatební košile.

Tereza Bartošová se narodila se v Příbrami. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pracuje jako lékařka. Je matkou tří úžasných dětí, miluje čokoládu, metal a turistiku. Debutovala v roce 2023 detektivním románem Klekánice, který následoval úspěšný román Vodník. Představila v nich sympatickou dvojici příbramských vyšetřovatelů Tomáše Vyskočila a Honzu Richtera. Detektivní série z Příbramska pokračuje romány Dceřina kletba a Svatební košile.

Klekánice, Vodník, Dceřina kletba a Svatební košile... člověk by si řekl, že jde o balady z Kytice Karla Jaromíra Erbena. Ale v tomto případě jde o čtyři detektivky Terezy Bartošové. Balad je třináct, takže asi hodláte napsat ještě dalších devět pokračování série Kriminálka z Příbrami?

Zapeklitá otázka. Bohužel se domnívám, že některé z balad nejsou úplně pro detektivku použitelné. Ale kdo ví, třeba si s Kyticí vystačím do důchodu (svého i pánů detektivů).

Pokud by se takové zločiny opravdu na Příbramsku staly, tak bych začal považovat Příbram a okolí za skutečně nebezpečnou zónu. Proč jste si za dějiště svých detektivek vybrala zrovna Příbram, kde se podle mne neděje nic zvláštního.

Kdyby na Příbramsku byla taková míra kriminality, tak asi s hysterickým jekotem balím kufry a mizím. Ovšem na Midsomer stále počtem mrtvol nedosahuji. Příbramsko jsem si vybrala z jednoduchého důvodu, narodila jsem se tady a žiji tu, jednodušeji se mi popisují místa, která znám.

Teď možná Příbram působí jako tiché, nudné, lehce ospalé město, ale prošla si taky svými divokými, mafiánskými, léty, které si z dob dospívání pamatuji.

Možná jste při psaní svých příběhů vycházela z nějakých policejních archívů?

Kdepak, v ničem takovém nepátrám. Děsí mě představa, že bych popisovala skutečný případ, cítila bych se tím svázaná, reáliemi, postupem, jak se co stalo. A zároveň mi využití reálného případu nepřijde fér vůči oběti. Moje příběhy jsou pohádky, kompletně vymyšlené. Občas zabrousím do učebnice soudního lékařství, většinou kvůli pochopení, co se přesně v lidském těle děje při určitém druhu smrti, ale občas i pro inspiraci. Ve starším vydání jedné z těchto učebnic ze šedesátých let jsou i popisy okolnosti případů, ať už nehod či úmyslných trestných činů.

Vaši vyšetřovatelé Tomáš Vyskočil a Honza Richter se vynořili ze vzduchoprázdna či mají nějaký reálný předobraz?

Ze vzduchoprázdna v mojí hlavě. Jsou kompletně vymyšlení, i když teď už si dost žijí svým životem a mě se moc na názor neptají.

Ale určitě vás inspirovala Kytice. Která z balad na vás zapůsobila nehrůzostrašněji?

Rozhodně Polednice. V dětství, kdy mi ji recitovala starší sestřenice, jsem se obyčejně bála. V době, kdy jsem sama mámou, ji vnímám ještě intenzivněji, děsivěji. Můj vlastní strach o dítě, hrůza z toho, že by mu někdo ublížil, se hodně otiskla v Klekánici.

Mezi jednotlivými baladami a vašimi knihami jistě vedle názvů existují i další společné prvky. Můžete mi některé z nich uvést?

To zní jako zkoušková otázka. Asi nejsilnější společný motiv je extrémní trest za relativně malé provinění, z mého pohledu snad i nespravedlnost osudu, kdy postavy leckdy nejednají primárně se zlým úmyslem, ale jsou do těžké situace postaveni okolnostmi a nezbývá jim než volit mezi špatným a ještě horším řešením.

Vy jste lékařka. Nepracujete náhodou v Ústavu soudního lékařství? Tam by člověk jistě našel nejeden případ pro dobrou detektivku.

Kdybych tam pracovala, tak asi píšu pohádky pro děti a o zločinu nechci ani slyšet. Pracuji jako praktik pro dospělé. Kupodivu, i na obyčejném obvodu si člověk vyslechne spoustu děsivých, hluboce lidských příběhů. Ty samozřejmě v mých knížkách nenajdete, ale snad se do nich trochu vplétá pochopení pro rozmanitost povah, prožívání, vnímání, osudů.

Co ráda čtete? Předpokládám, že krimi a thrillery.

Čtu téměř vše, kromě sci-fi a životopisů. Nyní se prokousávám Daní pro ohaře, osmým dílem Malazské knihy padlých, což je rozsáhlá a velmi temná fantasy sága. A pak mám připravený Letní slunovrat od Michaely Klevisové, na ten se hodně těším.

Dceřina kletba byla nominována do Magnesie Litery. Není to sice úplné vítězství, ale určitě jde o veliký úspěch. Nominace vás jistě potěšila?

Byla jsem velmi překvapená, nebo spíš vyděšená. Je to krásný a naplňující pocit, když se vašemu miminku takhle zadaří.

Jaké máte plány na léto? Doufám, že psát další pokračování vaší úspěšné série.

Léto bych si ráda užila se vším všudy, tedy hlavně s rodinou, hromadou knížek na čtení, spoustou kilometrů v nohách a aspoň pár dny ve stanu. Pokud se najde skulinka na psaní, budu jedině ráda, když ne, o to větší bude chuť ťukat do klávesnice na podzim. Zápletka už pomalu zraje, ale času je opravdu málo.

Vložil: Jiří Kačur