Kouzelné slůvko „diskriminace“... Patrik Banga představuje harmonikáře Biháriho

Foto: Lenka Bangová

Popisek: Patrik Banga

ROZHOVORY NA OKRAJI: Nedávno vyšel knižní rozhovor s hudebníkem Máriem Bihárim Hudbu vidím barevně, který s ním vedl publicista, hudebník a spisovatel Patrik Banga, držitel ceny Magnesia Litera 2023, Debut roku za knihu Skutečná cesta ven.

Patrik Banga je novinář, spisovatel, hudebník a moderátor. Podnikal v IT, od roku 2008 je členem redakce iDNES.cz. Dva roky působil v České televizi, kde připravoval reportáže pro hlavní zpravodajskou relaci Události. Za svůj knižní debut Skutečná cesta ven získal cenu Magnesia Litera. Je také autorem povídek a pohádek.

Jak dlouho kniha vznikala a proč jste si zvolil právě Mária Biháriho?

Jak dlouho? Řekl bych, že tak půl roku. Vlastně nejkratší na tom byly ty samotné rozhovory. Většinu času zabrala editace, vybírání pasáží a práce editorek. Já si Maria nevybral, dostal jsem ho befelem přímo od vydavatelství. A zaplať Bůh za to!

Co mohou čtenáři od knihy očekávat?

Mario je super zajímavá osobnost, která se úplně vymyká všem představám o slepcích, které má většinou člověk, který žádného slepce nezná (takže já například). Krom toho má skvělou muzikantskou dráhu, zároveň je Rom. Témat je v knize dost. Každý si, myslím, může vybrat to svoje.

Mário Bihári je slepý a navíc Rom. Je to zvláštní. Pokud by diskutoval v nějakém rozhovoru, řekněme pan Mlynář s panem Novým třeba o jeho nové symfonii Ranní záře, tak by patrně nevyvolal velkou pozornost. Ale pokud jde o rozhovor dvou Romů, tak si každý řekne, že to není jen tak, čímž narážím na situaci Romů v České republice. Jak to vidíte? Je lepší, horší?

Je to tak. Rozhovor dvou Romů, a ještě k tomu úspěšných, vyvolává pozornost. Na druhou stranu, pozornost vyvolává i samotný fakt, že Rom figuruje jako publicista nebo autor. Jako společnost stále nejsme připraveni na to, že existují i romští autoři. Dodnes dostávám otázky na mou první knihu a lidé se bez okolků zeptají, kdo jí za mě napsal. Možná to je u tázajících vrozená debilita, kdo ví? Ale zeptali by se mě, kdybych nebyl Rom? Skvělé na tom je, že existují vydavatelství, které se nebojí Romy vydávat a já můžu z vlastní zkušenosti říct, že když se chce, tak to jde. Ideál ale bude, když nebudeme romští autoři, ale jen autoři. To vidím pořád stejně. Knižní trh je totiž taky o penězích a vydavatel si zkrátka musí rozmyslet, zda budou autora čtenáři kupovat, nebo ne. V tomhle je svět velmi nekompromisní. Pokud si na sebe kniha nevydělá, je velmi složité jí vydávat. To se ale samozřejmě netýká jen umění, je to o situaci Romů obecně.

Co se změnilo vůči minulosti?

Změnilo se toho hodně, nemá smysl říkat, že ne. Po ulici už neběhají náckové, v parlamentu jsou jich jednotky a primitivní agresivní rasismus se přesunul na sociální sítě. Stále ale máme nadbytek dětí ve speciálním školství, kde často končí kvůli původu / příjmení / barvě / sociálnímu zařazení… vyberte si, co se zrovna víc hodí. Všechno to je ale špatně. Taky v Česku stále existují segregované základní školy. Školství obecně je problém, který podceňují všechny vlády od devadesátých let. Pokud se nebude investovat do nejmenších dětí, nemáme šanci na zlepšení. A to platí jak pro školy, tak pro rodiče.

Vypracovat se a něco dokázat je obecně obtížné a vyžaduje to zázemí a pevnou vůli. Pokud člověk pochází z menšiny, jejíž způsob života je v mnoha ohledech jiný než většiny, která se navíc dívá třeba na Romy skrz prsty. Někdy oprávněně, jindy nikoli. Jak jste to měl ve svém životě vy a jaké to měl třeba pan Bihári?

Tak já svůj život zkráceně popsal ve své prvotině a musím říct, že byl úplně jiný než ten Mariův. Já vyrostl v romské muzikantské rodině, takže jsem hudbu dostal tak říkajíc do vínku. Místo toho abych cvičil, běhal jsem za holkama. Vůbec jsem to dospívání měl pěkně divoké. Mario pochází z nehudebnické rodiny, všechno se musel naučit a většinu dětského života prožil na intrech. Měl to daleko těžší než já.

Skutečná cesta ven je vaší osobní výpovědí ze života mezi Romy kdesi na Žižkově. Pro někoho mohl mít tehdejší Žižkov svoje kouzlo již jenom díky mnoha putykám a melancholickým barákům s oprýskanými omítkami a pavlačemi. Vy jste tam narodil?

Žižkov a hospody, to jde myslím dohromady. Já mám čtvrť spojenu s uměním. Našel jste tam všechno. Herce, muzikanty, básníky, prozaiky… prostě malá Paříž. Narodil jsem se ale na Vinohradech v Londýnské.

Asi jste měl také štěstí, že jste si dokázal najít vlastní cestu. Viděl jsem na vlastní oči cikánské osady na Slovensku a říkám si, že dostat se z takového prostředí není žádná sranda. Nechci v žádném případě srovnávat Žižkov s nějakými osadami, ale určitě to tam vypadalo nic moc. Co vám nejvíce pomohlo najít tu skutečnou cestu ven?

My už dávno nejsme Cikáni, jinak souhlasím. Když jsem do osad přijel, měl jsem z toho fakt šok, protože jsem si neuměl realitu ani představit. Patnáct procent z nich nemá přístup ani k pitné vodě. Rád bych řekl, že to je chyba státu (tady konkrétně Slovenska), ale on je to daleko složitější problém. Minimální vzdělání, daleko víc zanedbané školství (než u nás) a často lenost tamních Romů. Viděl jsem takové, u kterých nemá ani smysl uvažovat o nějaké pomoci. Pomoci se má tomu, kdo chce sám něco dělat. Já měl v životě kliku na lidi, kteří mě provázeli životem. Děda, máma, novinářka Lenka Kučerová, kolegové v iDNES.cz, v České televizi… všude jsem se něco naučil a využívám to dodnes.

Není tomu ale trochu tak, že za jistou vyloučenost si díky svým specifickým zvyklostem mohou Romové tak trochu sami?

Jistěže je. Když přijdete do domu, kde žije dvacet mladých, silných Romů a nikdo z nich nepracuje, čí je to chyba? Státu? Někteří lidé zkrátka pracovat nechtějí a naučili se používat y Ve skutečnosti je to tak, že se jim pracovat nechce. Potom je ale další řada Romů, která pracovat chce. Práci jim ale skutečně nikdo nedá, protože typické romské příjmení vás na trhu práce už diskriminuje. Je to velmi složitý a komplexní problém. Když se budete chtít stěhovat za prací do Prahy a budete hledat byt, narazíte. V inzerátech naprosto běžně najdete dovětek „Romové a Ukrajinci nevolat“. A co s tím potom?

Vy jste také působil v České televizi. Jak na toto období svého života vzpomínáte?

Česká televize je nejlepší novinářská zkušenost. Člověk přijde mezi profesionály a pracuje se tam v takovém tempu, že nedostanete prostor na to, učit se pomalu. Každému novináři bych to doporučil. Na druhou stranu, je to samozřejmě velký stres. S kolegy jsem ale ve styku stále. Když jsem posledně v televizi byl na rozhovoru, přišlo tam za mnou snad dvacet lidí, dojalo mě to. Od redaktorů po techniky.

A co ta muzika? Na co hrajete? A především, kde a s kým?

Na muziku zbývá čím dál méně času. Měl bych s tím už něco dělat. Nejraději hraju na klavír, v kapele Trio Romano, ale hraju většinou doprovodnou kytaru a zpěv. Nevadí mi ale ani baskytara nebo flétna.

Nemohu si pomoci, ale romská hudba má svůj říz. Čím to podle vás je?

To je prosté, jsou v tom emoce. Romská hudba je probouzí, i když člověk nerozumí textu. Když je člověk smutný, hraje táhlé halgatovy, když je veselý, hraje čardáše. Výhoda je, že Romové fakt mají hudbu v krvi. Kamkoliv tak přijedete, můžete si s někým zahrát.

Mohl byste mi doporučit nějaké skupiny či hudební soubory, které ji hrají?

Mario má kapelu Bachtale Apsa, jsou to skvostní muzikanti. My v Trio Romano hrajeme sice taky často romskou hudbu, ale většinou ve swingové aranži, protože víc inklinujeme k jazzu. Josef Fečo je naprosto skvostný romský basák a fenomén je dneska Angelo Novák, který hraje Gipsy Jazz. Po tom se člověk i stydí vzít kytaru do ruky.

Dá se zajít také v Praze na nějaká vystoupení romských muzikantů?

Probůh, nemám tušení. My hrajeme v pátek kdesi v klubu Letka, v neděli Plechárna na Černém Mostě, jinak ale ostatní kapely moc nesleduju.

Jaké máte plány na léto?

Když dá Bůh, tak žádné. Ideální by bylo absolutně nic nedělat. Už v září mě čeká festival v Záhřebu, kde budu diskutovat o své knize. Potom Itálie, kde se finišuje překlad Skutečné cesty ven, nakonec šňůra čtení po Německu, kde chceme propagovat německý překlad. Do toho hraní s kapelou. S manželkou jsme se vrátili z cesty po Baltu minulý týden, snad si střihneme ještě týden o prázdninách. O další práci ale už nechci ani slyšet!

Vložil: Jiří Kačur