Paní prezidentová s hráběmi a Boží Dárce. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
21.06.2025
Foto: Se svolením Petra Pavla
Popisek: Prezidentský pár
Cestopis o boží cestě do Božího Daru a o tom, jak by asi vypadal tamní Ježíšek na elektrické koloběžce.
„Mám pro tebe překvapení,“ pronesla vpodvečer moje žena a významně se na mě podívala. Jelikož v našem věku jsem okamžitě vyloučil myšlenku, že by byla v jiném stavu, nasadil jsem zvědavý výraz číslo jedna a směle se jí podíval do očí.
„Koupila jsem pro nás pobyt v Božím Daru na pět nocí se snídaní a večeří.“
Sbohem, krásné chvíle nicnedělání na křesle s nataženýma nohama a sledování operních inscenací z divadel celého světa v tomto už nejarním a ještě nezimním počasí…
Asi to bylo na mně znát, manželka mě začala chlácholit: „Neboj, nebudeme pořád v hotelu, budeme jezdit na výlety a projezdíme celý kraj.“
Tím předešla mým námitkám, že už jsme tam byli a že jsem se tam posledně málem utopil v bažinách, když jsem si nezodpovědně zkracoval cestu přes zdánlivě pevný trávník a dopadl téměř jako Jiřina Švorcová ve známém filmu Král Šumavy.
Aspoň že zeměpisně to nebyla volba nejhorší – od nás z Jinonic jsme za chvíli na karlovarské dálnici (kterou se, jak doufám, podaří dokončit ještě za mého života), a pak kousek od dálnice jsou Lány, kde bydlí má neteř a jen kousek od ní bývalý i současný pan prezident a paní prezidentová.
Optimismus je opium lidstva, jak napsal slavný spisovatel, který raději odešel do Francie, a já, ač jinak taky spíš skeptik, jsem doufal, že cestou uvidím pana prezidenta, jak se v kožené kombinéze na motorce prohání kolem Masarykova zámku a vyhlíží přijíždějící delegace.
Mé naděje jak Chytrá horákyně zároveň byly i nebyly vyslyšeny. Zavíral jsem zrovna dveře od auta, když se najednou z postranní ulice vynořila dáma, přijíždějící na burácející motorce. Mířila rovnou k zámecké bráně. Drsně jsem zaklepal manželce na rameno a v předtuše nádherného a nezapomenutelného zážitku jsem vykřikl:
„Podívej, paní prezidentová!“
Moje milá žena se ke mně otočila a způsobem, jaký už dávno znám, mi udělila cennou radu:
„Vem si brejle a zamysli se hloub než malej Jarda! Paní prezidentová by nepřijížděla na mopedu Stadion a druhou rukou by přes rameno nedržela hrábě!“
Žena měla pravdu, ostatně, jako téměř vždy, ale pochybnosti ve mně zůstaly. Vysvětlil jsem jí, že její pohled na svět je trestuhodně prvoplánový. Což když byla první dáma převlečená a projížděla kolem nás v utajení? A ani ty hrábě nemusely být hrábě, ale anténa pro spojení s ochrankou pro případ ochrany před jásajícími davy!
Tak ve mně přes pochyby zůstal malý kousek radosti, zvlášť když mi na odchodnou z návštěvy neteř slíbila, že se té paní na motorce zeptá, jen co ji zase potká v místním konzumu...
Vraceli jsme se po čerstvě vyasfaltované silnici na dálnici a v dálce jsem zahlédl karavanu velbloudů. Má další naděje! Ejhle, přijíždí zahraničních návštěva, tentokrát z přátelské africké minizemě, nejspíše té, kterou (po)minul i exprezident Husák, ale náš slitovný pan prezident ji v dubnu navštívil a promluvil o její strategické roli v naších dějinách (o níž doposud neměli zdání ani naši orientalisti).
Ale jaká mýlka! Odraz sluneční záře z nedaleké solární elektrárny mi zatemnil zrak, a tak jsem kýženou delegaci, která stejně jako kdysi Hannibal přehnala svá tropická zvířata přes pohoří Alp, zaměnil za stádo krav, pasoucích se na žlutých zbytcích trávy, skrytých před sluncem hustým lesem fotovoltaik.
Náhle se cesta po dálnici změnila v dobrodružství. Ani Jiřímu Bartoškovi se nepodařilo prosadit dostavbu dálnice pro přísun hostů na jeho festival, a tak jsme k jeho festivalovému městu přijížděli v koloně přískoky, regulovanými dopravními značkami. 70, po dvaceti metrech 50, po dalších dvaceti 30 km za hodinu, a protože níž rychlost už snížit nešla, zase přískoky na sedmdesátku, aby se celý proces po padesáti metrech zopakoval, zatímco okolo panoval čilý stavební ruch, z něhož jsem zjistil, kolik dělníků ještě dnes při práci inhaluje smrtící nikotin.
Po průjezdu Jáchymovem, který se zvolna vynořuje z krutého stínu padesátých let, jsme konečně hadími serpentýnami dorazili do Božího Daru. Je to zastrčená díra z našich měst nejvýše položená, čímž nechci urazit dvě stovky a ještě padesát pět zde trvale žijících obyvatel. Pokud se ptáte, jak taková dřevařská osada přijde k prohlášení městem, vězte, že za tím stál jistý místní geolog a saský kurfiřt Jan Bedřich I., který roku 1530 po jeho objevu místních ložisek cínu prohlásil: „Tento vzácný kov je váš chléb, je to Boží dar.“ A ihned podepsal přípravné listiny k založení města Gottsgab (aby mu doly i město hned po jeho vystavění zabavil náš c. a k. mocnář Ferdinand). Ale pozor, ne že by (krušno)horské barokní městečko nemělo své kouzlo, má, a patří k němu i zdejší původní jazyková kultura, která odtud musela odejít po 2. světové válce v rámci odsunu, přinejmenším v zimě je prý Boží Dar plný důchodců z bývalé NDR.
Před časem měl navíc někdo skvělý nápad udělat radost tisícům dětí. Zřejmě i ve snaze, aby české děti přešly americké představy o vánočním dárci v podobě reklamního dědka s losím spřežením, vymyslel Ježíškovu poštu, na kterou když dítě (tedy spíš jeho rodiče) pošle v obálce pohlednici, tak ji na poště označí Ježíškovým razítkem, a teprve pak pošlou na udanou adresu. Každý Štědrý den je o tom v televizi reportáž, z níž se ale nikdy nedozvíte, že na to navazují další skvělé aktivity, například Ježíškova cesta, což je výborný způsob, jak dostat děti od počítačů a mobilů na čerstvý vzduch a přimět tloustnoucí generaci, které už z nedostatku chůze zakrňují nohy a svalnatí palce u rukou, k pohybu na zdravém vzduchu, navíc v překrásné krajině.
Tu cestu jsme si během našeho pobytu prošli, a tak vím, že má své zastávky, které jsou označeny zhruba metrovou barevnou soškou Ježíška, o němž jsem se původně domníval, že to je to kornout zmrzliny. Zapomněl jsem vám ho vyfotit, a tak přidávám fotku dárku z rodu mnou sbíraných blbůstek, který jsem před časem dostal právě od Ježíška a který vypadá tak nějak podobně:
Foto Jaromír Janák
Vzdáleně podobně vlastně vypadala i ta paní v Lánech, o níž si pořád v koutku duše myslím, že to byla naše paní prezidentová. Nápad s Ježíškem je skvělý a altruistický (kromě dětské radosti na tom přece ta pošta nemůže moc vydělat), ale skoro si říkám, zda by se ohledně podoby (nejen) vánočního Božského dárce neměli jeho grafici spojit s Děpoldem Czerninem, jenž provozuje podobnou aktivitu jménem Náš Ježíšek, ve které jeho podobu odvozuje od Pražského Jezulátka, které dovezla do Prahy jeho praprapra…babička Polyxena z Lobkovic jen pár let po tom, co byl založeno město Boží Dar. To je (i podle mě) daleko ježíškovější Ježíšek, račte porovnat (uvnitř článku je i větší fotka jeho podoby na hrníčcích):
Vložil: Jaromír Janák