Voskovec měl přezdívku Rus, Werich zase Číňan. Svět Tomáše Koloce
19.06.2025
Foto: Se svolením Supraphonu
Popisek: Jan Werich a Jiří Voskovec
Dnes je to 120 let, co se narodila první polovina dvojice V+W: Jiří Voskovec. V tomto textu najdete mnoho faktů, které se o něm obecně nevědí.
Stejně jako rodina Werichova byla původně rodinou osadníků, kteří přišli do Čech z Nizozemska, i původ Jiřího Voskovce byl silně mezinárodní až na rodinu jeho dědečka z matčiny strany Soběslava Hippolyta Pinkase, jehož rod byl naopak silně spjat s českými dějinami: jeho předkem byl slavný renesanční básník a piják Mikuláš Dačický z Heslova (1555 – 1626), kterého ve filmu Cech panen kutnohorských (1938) hraje Zdeněk Štěpánek.
Sám dědeček Pinkas (1827 – 1901) byl malíř, profesor pražské AVU a osobní přítel Karla Havlíčka Borovského, jenž stál u zrodu plánu (který bohužel nakonec ztroskotal), dle něhož měl slavný vyhnanec nepozorovaně z internace v pohraničním tyrolském Brixenu emigrovat. Pinkas měl možnosti k tomu plán uskutečnit; jeho matka byla z dobře postaveného baronského rodu von Schauroth a Pinkas sám se oženil s Francouzkou z Champagne Adriene Denoncin, se kterou žil v Paříži (nebyl mimochodem v rodině první, už jeho dědeček si vzal Francouzsku, ovšem žijící v Praze) a Soběslavovy děti včetně dcery Jiřiny (1868 – 1939), Voskovcovy matky, až do návratu do Čech neuměly česky (JV vzpomínal, že matka si až do smrti pletla české slovo pomeranč s francouzským pomérance = tágo).
Nakonec Pinkas ale zakotvil na milované Sázavě, kde koupil dům, v němž se nakonec narodil i jeho vnuk. Z druhé strany byl prapradědeček David Wachsmann (? – 1823) šlechtickým sekretářem z Pruska, který se počeštil až po příchodu do Čech, když si vzal Češku Josefu Hamplovou (? – 1824) z Náchoda. Jak příjmení Pinkas, tak Wachsmann jsou typicky židovská (což se proti Jiřímu Voskovcovi snažili zneužít nacisté), nicméně oba rody byly už řadu generací pokřtěné a asimilované, v obou větvích buď šlechtici, či zaměstnanci šlechty se silným českým vlasteneckým zaměřením.
Druhá profesní linie rodu byla umělecká, počínaje už prapředkem Dačickým z Heslova, dědečkem malířem Pinkasem a z druhé strany byli umělci nejen malíři Bedřich Wachsmann (Jiřího prastrýc) a umělecký architekt Alois Wachsmann (Jiřího bratranec), ale i Jiřího otec Vilém Wachsmann (1864 – 1945), syn osobního lékaře barona Karla z Althanu. Byl vojenským kapelníkem, který jako slavjanofil přijal pozvání ruského cara stát se dirigentem kapely jeho 108. pěšího pluku v (tehdy národnostně silně polském a státní příslušností ruském) Vilniusu. To už podstoupil přepsání k pravoslaví a změnu jména na Vjačeslava (Václava) Genrykoviče (jeho otec se jmenoval Jindřich).
Jemu a jeho ženě, rodačce z Francie, se v Rusku narodily i první dvě děti, syn Prokop (1893, v jehož jméně se kulturně synchronně s Ruskem objevovala tradice sázavského kláštera, který byl až do Karla IV. též veden v cyrilometodějské pravoslavné liturgii!), a dcera Adriena Olga (1895). Roku 1895 se mu podařilo stát se kapelníkem prestižního gardového kyrysnického pluku carevny vdovy Marie Fjodorovny, sestry britské královny Alexandry (která po VŘSR rozhodla o odmítnutí evakuace ohrožené carské rodiny do Británie!). Řídil orchestr hráčů na balalajku a dvaapadesátičlenný smyčcový orchestr, který získal velkou popularitu a podnikl řadu koncertních turné. V roce 1904, po 11 letech v Rusku se z důvodů sluchové neurózy, neslučitelné s povoláním hudebníka, s rodinou vrátil domů a stal se tajemníkem ruského konzulátu v Praze. Nicméně jeho nejmladší syn Jiří (1905 – 1981), který zemřel v USA, byl počat ještě v Rusku, čímž vlastně svou osobou obsáhl celou budoucí historii mezinárodních antagonismů svého života.
S Janem Werichem se Jiří Voskovec seznámil už na základní škole, a později, za první světové války, spolu začali studovat gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Krátce po začátku první světové války, v roce 1915, Jiří Voskovec ještě na výletě do hlavního města monarchie Vídně (kde se měl v budoucnu rozděleného světa potkávat se svým dvojníkem Werichem) stačil spatřit císařské a královské veličenstvo Františka Josefa I. Daleko důležitější však pro něj i pro Wericha bylo chození do kina na americké grotesky a představení italských klaunů, bratrů Fratellini ze světoznámého francouzského Cirkusu Medrano (kde začínal i slavný Buster Keaton a který do svých děl vtělili malíři jako Renoir a Degas), kteří navazovali na ustálenou humornou formu commedie dell´arte, táhnoucí se už od starověku, v níž psali svá klasická díla Ital Goldoni a některá i Francouz Molière.
Gymnazisti Jiří i Jan měli zapotřebí humoru i „sebeterapeuticky“ – bylo třeba přijít na jiné myšlenky; Jan byl z jedné z prvních po těžkých neshodách rodičů rozvedených rodin v Praze (navíc soudem přisouzen otci) a Jiří byl zase ze společenského „mainstreamu“ vyloučený tím, že měl (jako celá jeho rodina) ruské občanství, chodil na hodiny náboženství na rozdíl od ostatních spolužáků k pravoslavnému knězi, což bylo za první světové války na pováženou. Navíc si jeho vlastenecký otec na začátku války se slovanskými mocnostmi Srbskem a Ruskem počeštil své německé příjmení na Voskovec, čímž jako zaměstnanec ambasády úhlavního nepřítele císařského Rakouska jen potvrdil své nepřátelské smýšlení, a tak byl zatčen v dobré společnosti českých vůdců Kramáře, Rašína a Alice Masarykové a držen jako rukojmí císařského režimu. Naštěstí byl po výměně za rakouského konzulárního úředníka, zadrženého v Rusku, poslán do Petrohradu (1915) a hned téhož roku si podal přihlášku do československých legií. Jeho pubertální syn Jiří, jemuž se na škole pro jeho vyznání říkalo Rus, byl z následků této smutné doby zachráněn přátelstvím spolužáka – jemuž se pro jeho úzké oči říkalo Číňan. (Otázka je, jak by s těmito přezdívkami uspěli dnes.)
Po založení republiky Československé se Voskovcova rodina jako rod starých vlastenců a prestižní smetánky nového československého režimu (Voskovec-otec se po návratu stal inspektorem vojenských hudeb na Ministerstvu obrany ČSR) stala honorací: syn Jiří byl poslán na studie na gymnázium Lycée Carnot v Dijonu, kde stipendium pro československé studenty (které dodnes existuje) nedomluvil nikdo menší než absolvent práv na místní univerzitě Edvard Beneš (dalšími žáky gymnázia, kde učili mj. architekt Gustave Eiffel nebo spisovatel Henry Miller, byli postupně herec Raoul Schránil, literární teoretik Václav Černý, populární ministr školství z 60. let a kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař nebo režisér Zdeněk Troška).
Jiří Voskovec díky svým francouzským studiím poznal svět (během prázdnin navštívil například francouzskou kolonii Tunis, odkud si přivezl celoživotní strach z islámu – aniž by věděl, že jeho synovec Prokop Voskovec si vezme Arabku, čímž založí rod muslimských Voskovců!), ale navštěvoval i Paříž a její avantgardní scény jako například divadlo Théâtre du Vieux-Colombier (Divadlo ve starém holubníku), kde se hrála díla vůdců světové avantgardy Apollinaira, Cocteaua, Artauda… Budoucí ředitel několika divadel si odtud přivezl archetypální hru 20. století o vulgárním despotickém politikovi Alfreda Jarryho Král Ubu, která byla souběžná s jeho poetikou a již přeložil do češtiny s nepopiratelným autorským vkladem (byl to on, kdo pro české znění vytvořil novotvar Ubuova oblíbeného slova „hovnajs“, které později z jeviště vyslovovali Janové Werich i Libíček, Marián Labuda či Bohumil Klepl).
Když po návratu vstoupil do avantgardního spolku Devětsil, byl jeho překlad v roce 1925 jednou z prvních her divadelní scény spolku Osvobozeného divadla (nazvaného podle spisu klasika ruské avantgardy Alexandra Jakovleviče Tairova) a hlavní roli Krále Ubu zde u nás poprvé pohostinsky ztvárnil dvacetiletý Jan Werich, načež se jedenadvacetiletý Jiří Voskovec v režii Karla Antona proslavil jako Ríša v němém filmu Pohádka máje.
Po těchto úspěších se oba přátelé domluvili, že prorazí i jako literáti, odjeli do Voskovcova rodného domu v Sázavě, a z dalekosáhlých plánů na to, že během týdne napíší sbírku povídek či román nakonec zbyla píseň Kupuju hrobku, prodávám hrobku (ztvárňující jejich oblíbený gymnaziální „stand up dialog"), která se nicméně stala základem Vest Pocket Revue = Revue z kapsičky u vesty. Jejich první oficiální spolupráce ovšem byla novinářská: přispívali spolu do časopisu strany Voskovcova otce, národních socialistů, jménem Přerod! Už tehdy byla jejich spolupráce jasně rozdělená: Werich přinášel nápady a vtipy, Voskovec (nadějný mladý básník, žák o 5 let starších Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta, člen avantgardní umělecké skupiny Devětsil) strukturu a poetiku.
Na to, aby jejich hru uvedlo Osvobozené divadlo, vedené tehdy už slavným režisérem Jiřím Frejkou, ovšem nebylo pomyšlení: „scénografií“ hry se staly štafle, které představovaly Eiffelovu věž, kostýmy byly staré parádní uniformy Voskovcova otce z Ruska (Werich dostal bílou = letní, Voskovec si vzal černou = zimní), povolení (které bylo nutné – za systému cenzury, jež byla v Československu zrušena až 26. června 1968) obstaral spolek bývalých československých studentů ve Francii, jehož byl Jiří Voskovec pokladníkem (díky čemuž byly uhrazeny i nutné výlohy) a prvními diváky byli členové onoho spolku – čeští studenti ze zahraničí. Přátelé byli i herci prvního představení, často studenti konzervatoře, z nichž vedle pozdějších hvězd ansámblu V + W Světly Svozilové a Vlasty Petrovičové (pozdější manželky Vladimíra a matky Ondřeje Neffových) jedním, kdo přišel zaskakovat, byl i Jan Pivec (později titulní hrdina Werichova Falstaffa v Národním divadle), ale vypomáhal i student skladby na pražské konzervatoři, těžce nemocný a poloslepý Jaroslav Ježek, který zůstal po boku V+W až do své smrti.
Úspěch hry Vest Pocket Revue, která si dělala legraci z hodnot tehdejší starší generace (bezduchého memorování latinských citátů, kultu národního obrození a Aloise Jiráska) byl obrovský a nutil dvojici, aby se spojila s Osvobozeným divadlem a zprofesionalizovala se. Bylo to záhodno, neboť už jména postav, které V + W ve hře ztvárnili, upomínala na to, s kým se oba chystali ženit: Werich se jmenoval Sempronius Houska podle té, která seděla v pokladně a vybírala vstupné, Zdeny Houskové, a Voskovec Publius Ruka podle své vyvolené Francouzky Simone Main (francouzsky Ruka), kvůli níž se Voskovec nechal vyhodit z Devětsilu (jehož členové měli zakázáno vystupovat v komerčních produkcích!), když se kvůli penězům na cestu za ní do Francie stal představitelem Ríši ve zmíněné první němé filmové verzi Mrštíkovy Pohádky máje (za co by dnes devětsiláci považovali dnešní komerci, nevím…).
Nakonec se ale povedlo, syn hrdiny československého protirakouského odboje a legionáře Voskovec mladší dostal první koncesi na provozování divadelního podniku ve svém životě (později jich dostal ještě několik) a oba hlavní protagonisté se mohli oženit: Werich se svou českou vyvolenou, jejíž maminka byla židovského původu (i to později mělo na tvorbu dvojice vliv), Voskovec (protože vyvolená ho odmítla a přestěhovala se do tehdejší francouzské kolonie Vietnamu) se sestrou své vyvolené z Dijonu.
Přelomem v tvorbě Osvobozeného divadla (jenž V+W od Frejky a Buriana, kteří se stáhli do jiných divadel, zatímco třetí režisér divadla Honzl se stal dvorním režisérem V+W) se stala hospodářská krize v roce 1929 a vzestup fašismu, který V + W, již trávili prázdniny v Itálii, poznali dříve, než se objevil v Německu. Jejich čistě avantgardní hry koketující s dadaismem se změnily v příběhy o středověké chudobě (Balada z hadrů) a jejím využívání fašisty (Rub a líc), později výhradně o fašistickém nebezpečí (Caesar, Kat a blázen, Osel a stín, Těžká Barbora).
Fašisté začali Osvobozenému divadlu říkat „židovské divadlo“ (záminkou bylo, že jeho kapelníky byli pozdější židovské oběti holocaustu Karel Ančerl a Robert Brock, V+W do něj angažovali emigrantku z Hitlerova Německa Lotte Gosslar…) a proti jeho repertoáru začala protestovat nejen velvyslanectví Německa (z představení Osel a stín museli V + W vyškrtnout scénu, kde se místo oslova hýkání ozve Hitlerův projev), ale kupodivu i USA (V + W si dovolili napsat hru Sever proti jihu, která obrátila slavný příběh naruby: osvobozenecký sever byl vylíčen jako vojensko-průmyslový korporát, který útočí na zemědělský jih, kde jsou černí se svými pány už jedna ruka. Američtí diplomaté ovšem protestovali konkrétně proti scéně, kde hrdina severu, generál-prezident Grant, který byl obecně známý jako závislý na alkoholu, říká: „Ta whisky je dneska nějaká silná!“
Verze, kterou V + W pořídili po cenzuře, ovšem vzbuzovala ještě větší salvy smíchu: opilý Grant říkal: „To mlíko je dneska nějaký silný!“). Proti filmu V + W Hej rup! protestoval pro změnu stalinský Sovětský svaz, neboť Voskovec a Werich v něm továrnu marxleninsky neznárodnili, ale utvořili z ní družstvo v majetku zaměstnanců, a navíc tím, že hrkavý náklaďák, který z mléka během jízdy udělal máslo, pojmenovali Máslostroj, zparodovali gigantický ukrajinský megakombinát Dněprostroj.
Oč míň V + W milovali velmoci a ideologie, o to víc je milovali jejich diváci, a nikoli jen československá, ale celoevropská kulturní veřejnost: Přelom 20. a 30. let byl totiž první konjunkturou čs. kultury: jako mezinárodní kometa zazářil Haškův Švejk, Langerova hra Periferie, Čapkovo R. U. R., první filmový režisér erotické exprese Gustav Machatý, mystický básník Otokar Březina ve svých překladech, zakladatel moderní literární teorie René Wellek, ve francouzsky mluvícím světě pomohly silné kontakty československé avantgardy, především Vítězslava Nezvala s francouzskými (klasik Guillaume Apollinaire věnoval svou nejznámější báseň Pásmo Praze, zakladatel dadaismu Tristan Tzara měl před svatbou s českou herečkou Natašou Gollovou), ale i sovětskými literáty (Vladimir Majakovskij, Boris Pasternak, Sergej Michalkov, Ilja Erenburg, Josif Brodskij, Anna Achmatovová), dané tím, že si jej oblíbil předseda Kominterny a šéfredaktor moskevské Pravdy, sovětský aparátčík N. I. Bucharin, u něhož Nezval vyjednal nejen mnohé pro čs. kulturu, ale i pardon pro mnohé zakázané sovětské literáty.
Tehdejší nejslavnější evropský novinář, pražský rodák Egon Erwin Kisch zase zpopularizoval V+W v antifašistickém německy mluvícím světě, exteriéry filmů V+W se natáčely v pařížských studiích Gaumont (se kterým V+W spolupracovali tak vehementně, až jim Julien Duvivier pro svůj film vyfoukl námět jejich „pražsko-židovské“ hry Golem), mezi světovými lingvisty udělal dvojici jméno ruský jazykovědec v čs. exilu Roman Jakobson, který psal o zvláštním lingvistickém stylu jejich dialogů, sovětští umělci Vsevolod Mejerchold a Sergej Ejzenštejn je proslavili zase ve Stalinem ovládané Voskovcově „staré vlasti“, kam byli Werich s Ježkem několikrát pozváni na turné – což oplatili drobou protislužbou, scénkou, v níž V+W vyvraceli zprávu francouzského komunistického spisovatele Andrého Gida, který v roce 1936 jako první v reportáži Návrat ze Sovětského svazu konstatoval, že Stalin vraždí ve velkém (oficiální hosté Werich s Ježkem samozřejmě nic takového v Moskvě mezi bankety vidět nemohli).
Vítězslav Nezval měl na Osvobozené divadlo ještě jeden vliv: podle jeho křestního jména V+W vymysleli pseudonym Hany Vítové (ve skutečnosti Jany Laškové). Tedy jedné z hvězd, kterou spolu s dalšími hereckými hvězdami, jako byli Ljuba Hermanová, František Filipovský, Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský, Jindřich Plachta, Václav Trégl, František Vnouček, choreograf Saša Machov či režisér Jindřich Honzl – Osvobozené divadlo „udělalo“.
Slavná návštěva Wericha a Ježka v Moskvě z roku 1935 (bez Voskovce, který jako syn legionáře nebyl do SSSR vpuštěn!) byla výsledkem sbližování ČSR a SSSR, kterou v rámci obrany proti hitlerovskému Německu v prosinci 1935 zahájil nový prezident ČSR Edvard Beneš. W+J tam jeli spolu s dalšími kulturními pracovníky: mj. svým novinářským příznivcem Juliem Fučíkem a Jiřinou Štěpničkovou (kteří oba v budoucnu na komunistickou myšlenku doplatili: Fučík jako její stoupenec popravený Hitlerem, Štěpničková jako ta, kdo chtěla z jejího dosahu uprchnout). Po jejich návratu spustil pravicový tisk útoky na V+W+J, na což komici reagovali přejmenováním scény na Spoutané divadlo.
Divadlo bylo tehdy na jedné straně terčem dennodenních útoků (jednou si divadlo najali pravičáci, kteří je vypískali, jindy, zatímco na jevišti hráli slavnou scénu Krupp essen ve skladišti granátů, přímo v budově si v té době buňka henleinovců stejný kontraband ukryla), na druhou stranu divadlo navštívil sám TGM a Edvard Beneš si umělce pozval do Lán a zajímal se o jejich politické názory na obranu před Německem. Bylo to oprávněné: V+W se kromě své tvorby angažovali i společensky tím, že objížděli společné letní tábory českých a sudetoněmeckých dětí a během mobilizace Jiří Voskovec (Werich byl vojenské služby zproštěn) okamžitě narukoval na hranici. Jediný záznam z Osvobozeného divadla těsně před jeho zavřením se pak objevil ve filmu amerického režiséra Herberta Kleina o Mnichově s názvem Krize:
Po Mnichově byli V+W v restauracích a na veřejných místech henleinovci a vlajkaři a těsně po Mnichově, 9. listopadu 1938 (den před premiérou hry Hlava proti Mihuli, která přepracováním hry klasika rakouské komedie J. N. Nestroye chtěla naznačit, že slovanský a germánský humor jeden jsou) byla Voskovcovi odebrána divadelní koncese na Osvobozené divadlo. Na to, že mají být zatčeni (jako své pokání?) dvojici telefonicky upozornil v lednu 1939 (tedy ještě před Hitlerem, ale za Druhé Československé republiky!) nejostřejší z cenzorů, kteří chodili do jejich divadla sledovat, zda V+W v představeních dodržují cenzurní škrty (!). Že jeho ředitel narozený jako Jiří Wachsmann skončí v americkém exilu, kde později (s výjimkou krátkého návratu do Evropy v letech 1946 – 50), prožije co do délky větší a co do mezinárodního věhlasu kupodivu i významnější část života, si povíme až v dalším pravidelném textu této rubriky v úterý 24. června v dokončení vzpomínky – tentokrát na amerického umělce jménem George Voskovec (čti Voskovek).
Zdroje: Ladislav Matějka: Korespondence V+W, Jan Werich: Relativně vzato, Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, Jerome Coopersmith: I was accused, Ondřej a Johana Suchých: Kavárnička dříve narozených s Adrienou Borovičkovou, Stanislavem Fišerem a Jiřím Trnkou, Libuše Rudinská: Můj otec George Voskovec, Csol.cz/legionar, Werichovavila.cz, divadelní hry a filmy V+W, rodokmen Jiřího Voskovce od Mgr. Zdeňka Hornera
Vložil: Tomáš Koloc