Třicet roků zmizelý surrealista Karel Šebek. Knižní glosa

Foto: Wikimedia Commons / Hana Jarošová – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, curid=38831049

Popisek: Karel Šebek v psychiatrické léčebně v Sadské (1974)

Toto jaro 2025 uplynulo třicet let od zmizení spisovatele Karla Šebka (*3. dubna 1941), což je unikát záhad nikoli pouze v rámci současné české literatury, ale literatury vůbec.

„Já ho ale včera potkal,“ zaznívá dodnes v replikách jako rádoby dobrá anekdota, na které však je saprlotsky divné, že ono potkání se teoreticky vyloučit nelze.

V detektivkách nejde žádná smrt dokázat, dokud se neobjeví tělo, ale to neplatí jen v detektivkách, a Karel Šebek se od 11. dubna 1995 pohřešuje. Zrovna mu vyšla další kniha a jmenuje se Otazník vykřičníku naděje a neobíral bych se jím, nebo ne natolik fascinovaně, kdybych v Plzni nepotkával jeho spoluautorkou, a dá se snad říct, že kamarádku Evu Válkovou; zrovna včera přišla na schůzku Střediska západočeských spisovatelů, která se konala v domě na Americké třídě, a typicky ledabyle mi novou Šebkovu knížku dala.

Otazník vykřičníku naděje (texty 1993 - 1995). Napsal a ilustroval Karel Šebek. K vydání připravili Helena Fenclová, Hana Rojtová, Vladimír Blažek a Eva Válková. Vydalo nakladatelství KONIÁŠ - Ing. Miroslav Morávek. Sazba Petr Vrobel. Plzeň 2025. „Sbírka vydána u příležitosti 30. výročí nevysvětleného zmizení autora v dubnu 1995 a obsahuje převážně básně věnované autorovým přátelům.“ Mj. texty V obličeji líbezné dámy, Odtamtud nikam a Vypadám téměř na půl třetí dopoledne.

Na můj vtip, že jsem ho „vlastně“ nedávno potkal v Paříži, nereagovala, protože už je zvyklá a jelikož existuje kniha surrealisty Pavla Řezníčka, ve které se minimálně naznačuje, že právě do Paříže mohl Šebek odjet vlakem, takže se asi „vypařil“ teprve tam, kde ho, pravda, policie hledá méně. Vlastně vůbec.

Tedy nezvěstný. Méně se ví, že psal i filmové scénáře a divadelní hry a prózy a byl vedle toho výtvarník. Jednak dělal koláže, ty jsou přítomny i v dnešní knize, a také prostě kreslil. Mám doma tři jeho knížky a jmenují se Dívej se do tmy, je tak barevná; Ruce vzhůru a Zítra je nikdy. A nikdy jsem ho nepotkal (tedy pokud vím), ale znal se mj. se surrealistou a klinickým psychologem Zbyňkem Havlíčkem (1922-1969), což byl jeho bratranec, s Petrem Králem, tímto dlouholetým pařížským emigrantem, anebo se Stanislavem Dvorským. A Šebkovy texty vyšly právě i v Paříži, ale také v Itálii anebo v Mnichově. Jak psal?

Například… Budu citovat z jeho textu Paprsky měsíce rozbily mou tvář, který je v nové knize na straně 23: „Mám oči, abych neviděl, a ústa, abych mlčel. Tělo, abych nebyl, než kříž u jezera. To jezero vypil déšť desater. Desatero svatých čertů před vraty kostela a deset rohatých farářů. Desatero vůní lásky. Deset lesů deseti přání. Deset blbců na každém desátém rohu ulice.“

Novou knížku připravili a uspořádali známá západočeská spisovatelka MUDr. Eva Válková, PaeDr. Vladimír Blažek, Hana Rojtová a Helena Fenclová - a vydalo ji před několika dny nakladatelství Koniáš. Údajně jde až o Šebkovy texty těch dvou posledních let (1993-1995), kdy se o něm ještě vědělo, a jeden rukopis je přetištěn na stránce 38. Karel Šebek měl čitelné a nevymykající se písmo, ze kterého grafolog moc nevyčte!

A dál?

Nikomu nelze zakázat, aby při psaní netěžil - například ze vzpomínek na rané dětství, anebo aby se výslovně neinspiroval i fantaziemi schizofreniků, jako to cíleně dělal Karel Šebek. Už je ale víc deptající, že na sobě zkoušel fungování některých léků. Bral taky LSD, a jak se (bombasticky) uvádí, pětadvacetkrát se pokusil o sebevraždu. Je přinejmenším zvláštní, že přečkal i pád ze čtvrtého patra, kdy zdemoloval auto, aby smrti unikl takřka nezraněn. Přesto či právě proto měl tento člověk - často citované - krédo „život je choroba, kterou nutno přežít“.

Když se vytratil do neznáma (snad z pražského Hlaváku?), bylo mu - takřka přesně - čtyřiapadesát, takže už nebyl úplně mladý. Jak vypadal? Úvodem knihy je umístěna fotografie, jejíž autor bohužel nikde není uveden, a na snímku stojí Karel Šebek - v brýlích a plášti - na popředí děsivé, staré uličky. Ta vypadá pražsky. Na omítce nad jeho hlavou stojí: „Eva.“

Šebek byl synovec známého spisovatele Jaroslava Havlíčka (1896-1943), možná nejvýznamnějšího představitele naší psychologické prózy, ale to nezdůrazňoval, a když jeho tatínek zemřel, ostatně mu byly bez dvou dní teprve dva roky. Vychovala ho babička a mívalo se nějakou dobu za to, že jeho děd „zatím“ v Podkrkonoší vydával díla „blouznivců“ našich hor. Spiritistů. Ale je to mýlka, jednalo se o jmenovce.

Není taky vždycky dostatečně zdůrazňováno, že Šebek „původně“ jen opisoval díla jiných literátů, tak třeba Vratislava Effenbergera, Paula Éluarda nebo André Bretona. Jenom v letech šedesátých tímto způsobem až fanaticky „vytvořil“ asi dvě stě knih - a dost inspirace se uvnitř něj zakleslo. Na významu jeho díla to nic nemění a možná spíš naopak. Také už zmíněná Eva Válková, má kolegyně a psychiatrička, má na existenci „legendy Karel Šebek“ podstatný podíl, o tom se nelze hádat, ale původně tento mýtus generoval už po literátově „odjezdu“ pražský surrealista Pavel Řezníček (1942-2018), jeho jen pomyslný vrah. Dělal to pilně v tisku, v časopisech i knihou Holič a boty (1997), připsanou Šebkově památce.

Vložil: Ivo Fencl