Foglar ožívá v mojí dobrodružné detektivce, přiznává autorka

Foto: Se svolením Lucie Hlavinková

Popisek: Lucie Hlavinková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Nedávno jsem si kdesi přečetl článek o Rychlých šípech. Podle autora by se měly přímo zakázat, jelikož jsou plné násilí a odsouzeníhodných pedagogických metod.

Pravda, že tehdy, ale také za mého mládí, měli kluci, ale také holky, daleko více možností být venku a podstupovat někdy docela nebezpečná dobrodružství. Dobrodružná detektivka Barabizna ale dokazuje, že Foglarův odkaz stále žije.

Lucie Hlavinková se narodila a celý život žije v Brně. Studovala historii a religionistiku na FF MU. Věnuje se výuce, překladům a psaní. Dlouhá léta psala „do šuplíku“, až v roce 2016 zvítězila v literární soutěži nakladatelství Albatros s knihou pro děti s názvem Projekt pes (ten můj), která se dočkala několika pokračování. U knížek pro děti zůstala a navázala neméně úspěšnou sérií Sesterstvo. První kniha pro dospělé s názvem Sestry Foxovy, životopisný historický román o zakladatelkách spiritismu, autorce vyšla v roce 2017. O dva roky později vydala v nakladatelství Motto historický román s detektivní zápletkou Apatykář a román o osudech slavného salonu v 50. letech Kdo šije u Podolské.

Na festivalu Svět knihy jste pokřtila svoji novou dětskou knihu Barabizna, v níž na dobrodružství Rychlých šípů vědomě navazujete.

Ten článek jsem shodou okolností četla také a dost mě pobavil – je to psáno ironicky a jako nadsázka, jenomže v dnešní době si vlastně čtenář nemůže být jistý, zda nebyl náhodou myšlen vážně.

Barabizna je o dnešních dětech pro současné dětské čtenáře, kteří žijí v úplně jiné době a jejich životy jsou od životů Rychlých šípů dost odlišné. I přesto děti pořád touží po dobrodružství, objevování a zejména po přátelství, a právě v tom se snažím na Rychlé šípy ve své knize navázat.

Foglarovky většinou četli kluci. Jak jste na tom s nimi ve svém mládí byla vy?

Foglarovky jsem četla, nejraději komiksy, ale velmi živě si pamatuji, jak jsem přečetla Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří. Tyhle dvě knížky byly totiž úplně jiné, než obvykle dětské knihy bývají. Mluvilo se v nich o smrti, a dobrodružství, prožívané hlavními postavami, bylo až děsivě reálné. Hrdinové se ocitali v nebezpečných situacích, spoléhat mohli jen na sebe navzájem a vůbec mi tenkrát jako dítěti nepřipadalo, že to s nimi zákonitě musí skončit dobře, což můj zážitek ze čtení dost umocňovalo.

Jaké jste v mládí četla knihy?

Všechny možné! Paní knihovnice si mě záhy zapamatovaly a měly mě rády, protože jsem vždycky z knihovny odcházela s kupou knih, dětskou knihovnu doma jsem měla přečtenou hodně brzy. Verneovky, sci-fi, knížky z první republiky po babičce… A romány Alexandra Dumase, ty hlavně v létě o prázdninách, když pršelo.

To, co společně prožívali Mirek Dušín a spol., je podle mne pro dnešní děcka nemožné zažít. Co jsem slyšel a četl o způsobech trávení volného času dnešních dětí mne naplňuje obavami. Aby si dnes kluci nebo holky jen tak po škole vyrazili na lítačku bez dohledu dospělých prostě pomalu nepřipadá v úvahu. Ve vaší knize to jde. Ve skutečnosti by se jim takové dobrodružství přihodit asi nemohlo. Takže, mají dnešní děti ještě vůbec šanci se jen tak volně pohybovat a zažívat úžasná dobrodružství mimo monitory počítačů?

Já pořád doufám, že ano. Alespoň v menších městech a na vesnicích. Já sama jsem byla dost úzkostlivá matka, když byly moje děti malé, ale o prázdninách na chalupě jsem je nechávala, aby chodily samy, i když jsem u toho docela trpěla. Věděla jsem, že je to pro jejich dobro. Moji hlavní hrdinové mají také „helikoptérové“ rodiče, hlavně maminky, a samozřejmě jim vadí být pořád pod dozorem. Jsem přesvědčená o tom, že od určitého věku by děti měly mít možnost pohybovat se samy, alespoň občas, je to dobré pro jejich duševní rozvoj a dozrávání.

Proč jste se nechala inspirovat zrovna vylomeninami a dobrodružstvími Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů?

Bylo to z iniciativy Skautské nadace Jaroslava Foglara ve spolupráci s mým nakladatelstvím Albatros. Nadace nechce, aby Foglarův odkaz ustrnul, chce ho rozvíjet a také přiblížit i dnešním dětem, proto oslovuje autory, zda by nenapsali nějaký příběh inspirovaný foglarovkami. Já byla první žena – autorka, a také jsem šla jinou cestou. Nevybrala jsem si žádnou konkrétní postavu nebo lokalitu z Foglarova univerza, ale spíš jeho poselství a hodnoty, a napsala jsem svůj vlastní příběh, zasazený do dnešní doby.

Jak jsem se již zmínil, foglarovky četli především kluci. Stejně tak jako komiksy v ábíčku. Podobné příběhy pro děvčata vlastně nikdo nepsal, ale zdá se, že vy jste se ve své sérii Sesterstvo tu situaci pokusila napravit.

Ano, já jako dítě jsem četla i knihy, kde byli hlavní hrdinové kluci, protože moc dobrodružných příběhů s děvčaty v hlavní roli nebylo, téměř žádné. V mé sérii Sesterstvo jsou hrdinkami tři holky, kamarádky, občas se objeví i nějaký kluk, ale děvčata řeší záhady, prožívají různá dobrodružství, hádají se a usmiřují. Na besedách pak vidím, že holčičky, které Sesterstvo četly, se s hrdinkami velice identifikují, přirovnávají svoje kamarádství k tomu v knížkách, a to mě velmi těší. To jsou moje největší a nejvěrnější fanynky!

Vedle knih pro děti a mládež jste napsala i několik knih pro dospělé. Můžete nám tuto část vaší tvorby přiblížit?

Pro dospělé píšu historické romány, historii jsem vystudovala. Samotnou mě tento žánr baví číst, a proto jsem ho začala i psát. Mám ráda i období předtím, než usednu k samotnému psaní, kdy vstřebávám materiály, sedím v knihovně a dohledávám a všechno se mi teprve rodí v hlavě.

Především by mne zajímala vaše motivace, že jste se pustila do historických románů z naší temné poválečné historie. Předpokládám, že jste se přinejmenším v případě knihy Kdo šije u Podolské? nechala inspirovat skutečnými událostmi.

U svých knih pro dospělé se vždy inspiruji skutečnými událostmi. V jádru knihy je vždycky buď reálná osoba nebo událost a kolem ní vytvořím příběh, dávám si však velký pozor, aby všechny reálie opravdu odpovídaly dané době. Bylo tomu tak v případě knihy Kdo šije u Podolské, kdy jsou sice dvě hlavní hrdinky, mladé švadleny ze salonu Podolská vymyšlené, ale všechno ostatní je podle pravdy. Dokonce se mi ozvaly i nějaké čtenářky, jejichž příbuzné v salonu pracovaly a dostala jsem pochvalu! To stejné platí i pro knihu Pravda nebyla k dostání, příběhu o rodinném tajemství, který se z největší části odehrává v 80. letech, ale zápletka zavede čtenáře i do let šedesátých, kdy se odehrálo něco, co rodinu navždy poznamenalo. A poslední kniha Svátek hada má tři hlavní hrdiny, jejichž příběhy z dob první republiky, Druhé světové války a poválečné doby jsou také velice inspirované reálnými lidmi – vypravováním pamětníků a dochovaných pramenů.

Chtěla byste žít v jiné době než v turbulentní současnosti?

Současnost je možná turbulentní, ale která doba v historii lidstva nebyla? Navíc dnes máme k dispozici vynálezy a medicínu, o níž se našim předkům ani nesnilo. Mám však dojem, že dnešní době přece jenom něco chybí, a to je víra v lepší budoucnost – ta naopak celou dobu v dějinách přítomná byla. Zejména na přelomu 19. a 20. století, tedy ještě před dvěma světovými válkami. V té době převládal názor, že zvítězí lidský rozum nad pověrami a tmářstvím, vše se bude jen zlepšovat. Tahle doba mi přijde velmi zajímavá, v ní se odehrává moje kniha Apatykář, kde je hrdinou mladý lékárník, řešící záhadu v městečku Štramberk, což je mimochodem velmi půvabné místo.

Máte ještě vůbec čas na čtení?

Ano, určitě! Ten si najdu vždycky. Čtu všude a pořád, vlastně vůbec bez čtení být nemůžu. Mám ráda současné české autory i zahraniční a čtu nejrůznější žánry.

Můžete mi uvést příklady knih, které vás ovlivnily tak říkajíc na celý život?

Malý princ, Spolčení hlupců, Duna, Pán prstenů… A v poslední době Problém tří těles, to bylo naprosté zjevení. Každá z uvedených knih je úplně jiná, ale myslím, že bych nebyla tím člověkem, kterým jsem, kdyby mi nevstoupily do života.

Jaké jsou vaše tvůrčí plány pro nejbližší budoucnost?

V září mi vyjde kniha pro dospělé s názvem Gottwaldova mumie. Jsem moc zvědavá, co na ni čtenáři řeknou – odehrává se v 50. letech a hlavní postavou je mladá uklízečka, vdova s dítětem, která dostane práci v opravdu bizarním podniku – Mauzoleu Klementa Gottwalda na Vítkově, uchovávajícím nabalzamovaného komunistického vůdce. A právě teď píšu druhý díl Bylinkové babičky, knihy pro nejmenší čtenáře. Venku je horko a já píšu o Vánocích, jak je babičce i vnoučatům zima při hledání ztracené kočky Levandule.

Vložil: Jiří Kačur