Velí i kočce. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Generál byl svého času skutečně vojákem z povolání. Hodnosti generála sice nikdy nedosáhl, v práci byl „jen“ podplukovníkem, ale tohle zklamání si stokrát kompenzoval doma.

Už několik let byl ve výslužbě – a tahle vojenská nečinnost v něm pravidelně vzbuzovala určitou frustraci. Tu si však dokázal vybít i na našich domácích mazlíčcích.

Ještě v době, kdy bylo kolo naším skoro hlavním dopravním prostředkem (protože ve zdravém těle, zdravý duch) a generálovým oblíbeným sportem, jsme při jednom výletě našli opuštěné kotě. U lesní cesty jsem zaslechla mňoukání. Zastavila jsem, rozhlédla se – a uviděla malé koťátko, sotva do dlaně. Bylo jasné, že samo v lese nepřežije ani den.

Bez váhání jsem ho podala generálovi se slovy: „Vezmeme si ho domů.“ Generál se otřásl hnusem – koťátko mělo srst plnou bodlákových kuliček, a on si ale myslel, že jsou to klíšťata. Ale i tak si ho nechal v dlani a došlapal s ním domů.

Doma jsem ho vykoupala a odnesla k veterináři. Dostali jsme vodičku na ušní svrab a termín na očkování. Z koťátka se vyklubal kocour Tonda – a stejně jako naše papilonka Béra, i on se brzy ocitl pod generálovým velením.

Dodnes je mi záhadou, jak se Tonda naučil skákat na kliku a otevírat dveře. Generál byl na něj hrdý – ale nikdy mi neřekl, jestli ho to naučil on (to se mi ale moc nezdálo), nebo jestli byl kocour prostě génius.

Co se týče Béry – papilonka původně žila s mojí maminkou v Praze. Byl to její mazlíček, ale jakmile máma začala špatně chodit a Béra byla pohybově omezena, vzala jsem ji k nám.

Byla to chytrá živá fenečka, dychtící po hře. A generál se znovu našel. Učil ji povely, vymýšlel gesta, kterým rozuměli jen oni dva. A Béra poslouchala na slovo, nebo spíš na gesto. Generálovo sebevědomí rostlo a já jen kroutila hlavou, jak vážně bere cvičení zvířete.

Ve skrytu duše jsem doufala, že podobnou drezúru nebude zkoušet na naše dítě – byla jsem tehdy na začátku prvního trimestru. Občas mě přepadl strach: co když bude muset naše dítě v batolecím věku recitovat Shakespeara, vyřezávat ze dřeva sochy nebo střílet góly jako Ronaldo? Hlavně ale - co když bude muset být neustále pořádné a skvěle organizované? Možná po něm bude chtít plnit úkoly pomocí posunků. Stejně jako po Bérce a Tondovi. A když naučil kocoura otevírat dveře, co bude chtít po miminku?

Jednou, když zrovna Béra musela na pro mě zvláštní posunek generála lehnout a ani se nehnout, mě tahle představa tak vyděsila, že jsem se zničehonic rozplakala. Generál jen nechápavě koukal a opakoval: „Vy ženský, vy ženský…a co teprve, když jste těhotný.“

Nikdy jsem mu ale své obavy neřekla – bylo by to zbytečné. Ale v hlavě mi uzrál plán. Kdyby měl na výcvik víc zvířat, třeba by mu zbylo míň energie na drezúru našeho dítěte.

Řešení bylo jasné: větší pes, víc práce. Víc zaměstnaný generál, víc klidu pro mě. A tak jsem jednoho večera nenápadně pronesla: „Miláčku, co kdybychom si pořídili vlčáka?“

A světe div se – zabralo to téměř okamžitě. Generálovi se rozzářily oči. A za týden jsme si vedli domů dospělého vlčáka s průkazem původu – doporučeného generálovým známým z útulku.

Pes byl krásný a mazlivý. Měla jsem sice obavy, co bude, až se narodí dítě, ale generál mě uklidnil: „Tenhle vlčák mu bude nosit dudlík, jakmile malé zavrní.“
No dobře, říkala jsem si v duchu, hlavně že se zabavíš.

Aron – tak se náš nový pes jmenoval – se na nás brzy stal doslova závislý. Jakmile jsme odešli z domu, upadal do úzkosti a začal likvidovat vše, co našel.

Poprvé to odnesl jeho nový pelech – krásný, pohodlný, teď rozcupovaný na tisíc kousků, protože jsme byli pryč celé dvě hodiny.

Generál se k tomu postavil čelem. Uklidnil mě, že Aron si to příště rozmyslí. Jenže příště jsme ho nechali venku na zahradě – bylo teplo, měl vodu, stín i pelíšek. Když jsme se vrátili, čekalo nás torzo plastového zahradního nábytku.

Koukla jsem na generála. Pokrčil rameny: „Chce to čas. Víc času.“

Aha. Tak příště s námi pojede i do porodnice? Aby neměl trauma ze samoty?

„Zase přeháníš,“ řekl generál. „Nech to na mně.“
Zmizel na půl dne a vrátil se s tím, že se byl poradit s profesionálním psovodem. Prý ví, jak na to.

Jenže Aron se nenaučil vůbec nic. Jeho úzkost z opuštění přetrvávala. A když k nám jednou pustil i zloděje, pochopil už i generál, že jeho cvičitelské schopnosti mají své limity.

Nepřiznal to nahlas – samozřejmě. Podle něj selhal pes. Pes byl zkažený, nenapravitelný, chyba byla na jeho straně. Aron skončil na druhé koleji. Generál se vrátil k papilonce Bérce a kocouru Tondovi.

Aron zbyl na mě. Byl to dobrák, ale nesměl být nikdy doma sám, ani minutu. Občas to bylo náročné, ale časem jsme našli systém. Když nebylo zbytí, musel třeba i pro chleba s námi.

Ale když mi generál pár dní před porodem pohladil břicho a řekl, že z našeho dítěte udělá šampiona, zatrnulo mi víc než kdy jindy.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová