Luděk Kopřiva: Hrát po svém a milovat jen tajně, zato hojně
18.06.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Luděk Kopřiva v roce 1967, jako starší města Kocourkova v televizní adaptaci pohádky Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Navenek téměř svatý muž, ve skutečnosti velký hříšník a požitkář. Troškův farář Otík prostě uměl skvěle klamat tělem.
Oč menší, o to nápadnější. Drobný muž s nevinným pohledem působil dojmem bezelstného a nepraktického nešiky a v ženách budil touhu o něj láskyplně pečovat. A také toho rád a naplno využíval. Jakmile ale Luděk Kopřiva rozjel naplno svůj temperament, provázený rozmáchlými, až teatrálními gesty, mistři italských komedií by byli na vrcholu blaha. Většina z nás si ho pamatuje jako věčně usměvavého pána s jiskrnýma očkama, vysokou pleší a věnečkem zbytků vlasů, který nemohl chybět u žádné legrace, a málokdo už si vybaví, že byl v mládí doslova krasavec. A navíc i skvělý tanečník. Přestože mu osud přiděloval většinou jen vedlejší postavy, vždy na sebe dokázal upozornit. Pohyboval se totiž a hrál způsobem, že na sebe neustále strhával pozornost, i kdyby ho zašoupli až do nejzazšího koutku.
Profesor záchranář
Narodil se 19. června 1924 v Rybné ulici na pražském Starém Městě a ve skutečnosti se jmenoval Ludvík, i když mu nikdo neřekl jinak než Luděk. Jeho tatínek pracoval jako konduktér v energetických závodech v Praze, maminka byla v domácnosti. Rodina se brzy přestěhovala do rodinného domku se zahrádkou v Suchdole, později si rodiče pronajali dům na Výtoni, v Podskalí u slavného pražského železničního mostu, kde provozovali hospodu, především pro voraře. Tatínek byl vášnivý ochotník, takže synka brával nejen s sebou do divadla, ale také ho brzy postrčil i na jeviště. A vášeň pro divadlo byla tak nakažlivá, že Luděk prostě ani nemohl skončit jinak než jako herec. Za války dostal předvolání na práci do Německa a zoufale přemýšlel, jak uniknout. Nakonec mu kdosi poradil, aby se zkusil přihlásit na konzervatoř. Tam naštěstí narazil na profesora, který předvolání k nástupu do reichu roztrhal, zařídil mu přijetí a možná mu tím i zachránil život.
Do Ostravy za trest
Studia herectví na konzervatoři dokončil už v roce 1946, a pak strávil ještě další dva roky na pražské DAMU, na kterou byl přijat coby velký talent na první pokus. A poté dostal angažmá v Ostravě. Vlastně tam byla poslána „za trest“ celá skupina absolventů, protože ve studentském divadle Disk nastudovali Majakovského hru Ledová sprcha, čímž se znelíbili nastupující komunistické garnituře. Ani na severu Moravy neměl právě na růžích ustláno. „Přivandrovalci“ totiž drželi pohromadě a vytvořili skupinu, která se snažila hrát divadlo po svém, což se starším kolegům nelíbilo. Poté působil čtyři roky plzeňském divadle, které bylo hereckou baštou režimu a v souboru měla řadu kovaných komunistů. Luděk byl ale podle kolegů profesionál, kterému byly intriky cizí. Zákulisních bojůvek a intrik se nikdy neúčastnil a neměl žádné politické ambice. Staral se jen o svou roli.
U zubaře:
Čekání na příležitost
Kromě herectví byl mimořádně nadaný i pohybově, takže chodil cvičit s baletem, a také velmi dobře zpíval. V roce 1960 se stal členem činoherního souboru pražského Divadla E. F. Buriana, kde setrval až do roku 1991. Před kamerou stanul poprvé už v roce 1949 jako natěrač Pepík v krátkometrážním osvětovém filmu „o úrazové zábraně a ochraně zdraví“ I andělé ztrácí trpělivost, na pravidelnou spolupráci si ale pak musel kvůli mimopražskému angažmá počkat dalších téměř deset let. Vidět bychom ho mohli na záznamu divadelního představení jedné z nejúspěšnějších her slavného moderního španělského dramatika Federica Garcíi Lorcy Čarokrásná ševcová, které televize přenášela živě v roce 1957 z Divadla J. K. Tyla v Plzni. Teprve po zakotvení v Praze začal dostávat první menší role v televizi a v roce 1961 si zahrál latiníka v komedii Václava Klimenta Klicpery Rohovín Čtverrohý o střetu vzdělaných malířů a tupých, nadutých měšťanů.
Ta jediná
Byla velmi krásná, chytrá a schopná. Jeho životní láska a první manželka Olga pracovala jako redaktorka vysílání vážné hudby v rozhlase a Luděk ji přímo zbožňoval. A také na ni až chorobně žárlil jako Othello. Dokonce prý na ni líčil pasti, aby ji nachytal při nevěře. Nikdy se mu to ale nepodařilo, protože mu prostě nevěrná nebyla. Nejspíš to dělal podle starého přísloví, že každý cikán hádá dle své planety, protože sám byl nenapravitelný záletník. Krásné ženy miloval a jejich přízně si prý velmi rád a často užíval. Byl ale velmi opatrný, aby na něj jeho nevěry „nepraskly“. Milostné pletky byly pro něj zábavou, v žádném případě jimi nechtěl své velké lásce ublížit. Vztah s Olgou byl plný vášní a protikladů a oba si ho užívali. Časem ho ale začal poznamenávat problém, který neměli šanci vyřešit.
Pokračování v pátek 20. června
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Petr Čermák: Pohádkář Zdeněk Troška)
Vložil: Adina Janovská