„Tonda práce“ Zápotocký pohnul revolucí. Časosběr
07.06.2025
Foto: Wikimedia volné dílo, Fotocollectie Anefo 2.24.01.09
Popisek: Pátý československý prezident Antonín Zápotocký
Právě před osmdesáti lety byla v poválečném atmosféře založena Ústřední rada odborů a její hlavní tváří se stal komunista Antonín Zápotocký.
Mohutná organizace zaměstnanců ale v časech Národní fronty hrála mnohem důležitější roli, než jen ochránce sociálních práv dělníků. A „Tonda“ byl jejím symbolem, až legendou.
Jen 150 let předtím Velká francouzská revoluce poprvé zformulovala požadavky na obhajobu práv dělníků a rolníků, do té doby těch nejspodnějších společenských vrstev. Hnutí, které vedlo k pádu monarchie a popravě krále a královny, zanechalo inspiraci po celém světě a jeho ideály se staly nepostradatelnou součástí představ o moderní demokracii.
Následující 19. století patřilo k nejdůležitějším etapám dějin až dechberoucím technologickým pokrokem, racionalizací výroby a organizací práce do té doby nevídanou. Na počátku „století páry“ se odehrávala výroba v manufakturách a na konci fungovaly továrny, produkující tisíce výrobků.
Rachotící stroje se nezastavovaly a pro zaměstnance, kteří je obsluhovali, byly podmínky kolikrát na samé hranici lidských možností. Pracovní právo neexistovalo, bylo teprve v plenkách. O bezpečnosti práce se nedalo hovořit. A právě v těchto továrnách se obyvatelé proměnili v kolektivní dělnictvo.
Z Francie si ale také všichni pamatovali, že nedotknutelný není ani král, natož továrník. Navíc bez masy pracovníků továrny nemohly fungovat. V těchto podmínkách se začalo rodit to, o čem se dnes v novinách píše pod značkou „sociální dialog“. Prvním úspěchem bylo výrazné omezení práce dětí, na počátku průmyslového věku zcela běžné.
Dalším krokem byly požadavky na politické zastoupení dělníků. V devatenáctém století se po celé průmyslové Evropě rodily dělnické strany, v českých zemích roku 1878 a poprvé se přitom setkáme se jménem Zápotocký. Jeden ze zakladatelů české sociální demokracie prokazoval mimořádný řečnický a politický talent. A jak to tak bývá, v takových rodinách se jablka nekutálí moc daleko.
Jeho syn Antonín kromě vášně pro politiku měl i talent literární, v roce vypuknutí první světové války začal působit jako redaktor ve stranickém tisku sociální demokracie. Po vzniku Československa patřil v sociální demokracii k nejradikálnějšímu levicovému křídlu, osobně se účastnil v Moskvě 2. kongresu Komunistické internacionály, který pořádali lidé, co v sovětském Rusku posunuli představu o revoluci ještě dále.
Mladý Zápotocký také organizoval stávku na Kladensku, byl odsouzen a odseděl si devět měsíců. V Komunistické straně Československa byl nepostradatelným a výrazným od samého počátku a neztratil se ani poté, co se partaje chopilo ještě radikálnější křídlo mladých kolem Klementa Gottwalda.
V roce 1932 organizoval Mosteckou stávku, tentokrát ovšem neskončil ve vězení, protože od roku 1925 byl poslancem Národního shromáždění.
Když jej ale 7. 6. 1945 volili za lídra československých odborářů, stála jeho popularita hlavně na osudech za druhé světové války. Na rozdíl od některých spolustraníků mu nevyšel pokus o emigraci do Sovětského svazu. Následovalo věznění na Pankráci, v Drážďanech a následně byl přesunut do koncentračního tábora Sachsenhausen. Milovaný táta pracujících a přeživší koncentráčník, lepší profil na šéfa odborů byste tehdy v Československu nenašli.
Až později se začalo mluvit o jeho roli v koncentráku, který se vyznačoval vysokým podílem komunistických vězňů ve správě tábora, poněkud rozporuplněji. Podle některých zastával dokonce funkci kápa a týral nizozemské spolukoncentráčníky. Nikdy se to nepodařilo úplně potvrdit nebo vyvrátit, je třeba říci, že pobyt v takovém zařízení musel být šílený naprosto pro každého.
Nelze se tedy divit, že po konci války začala Zápotockého hvězda zářit na komunistickém nebi plnou silou, funkce předsedy odborů byla přesně pro něj. Souběžně byl i členem Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění, nějaký čas dokonce jeho předsedou.
Pro komunisty byl nepostradatelný, ačkoliv nepatřil do Gottwaldova nejužšího okruhu, stál mu věrně po boku. Odbory, od roku 1946 s ještě údernějším názvem Revoluční odborové hnutí, až do Února 1948 věrně sloužily KSČ, stávky a demonstrace se pořádaly na podporu návrhů komunistických ministrů. Přímo v Únoru Zápotocký dokonale ovládl odborářský sjezd, který se v podstatě jednohlasně postavil za Gottwalda.
Když se po zvolení Gottwalda prezidentem uvolnila funkce ministerského předsedy, padla volba právě na populárního odboráře. A když v roce 1953 Gottwald zemřel, zvolilo 21. března Národní shromáždění „Tondu práce“ Zápotockého za prezidenta republiky.
Už předtím byl pro veřejnost jednou z nejviditelnějších tváří vládnoucí strany. Coby talentovaný řečník byl nepostradatelný při vysvětlování těch nejméně příjemných rozhodnutí. Když se vyhlašovala měnová reforma, Antonín Novotný natvrdo řekl, ať uklidňující projev k lidem pronese soudruh Zápotocký, protože tomu lidé věří.
Nezapomenutelným se stal i jeho projev o Vánocích 1952, kdy dětem vysvětloval, že se doba změnila a nastaly nové převraty, takže nahého Ježíška v chlévě vystřídal teple oblečený Děda Mráz a místo betlémské hvězdy na nebi mu na cestu svítí tisíce rudých hvězd na šachtách a hutích.
To ale talentovanému literátovi nestačilo a obyvatelstvo zahrnoval rovněž coby spisovatel. Začalo to v roce 1949 vzpomínkou na kladenské dělnické hnutí Vstanou noví bojovníci. Knihu vychválila kritika, zkuste si strhat dílo ministerského předsedy. Román prezentoval přesně to, co potřebovala sdělit lidem strana, na jejíchž schůzích se z velké části odehrával.
V té době fenomén budovatelské literatury ovládl československá knihkupectví, pokusy s psaním činili i lidé talentovaní mnohem méně, než „Tonda“. Razil se ideologický výklad, že i dělnictvo má právo na vlastní knihovničku srozumitelných příběhů ze svého prostředí.
Když se stal Zápotocký prezidentem, vyšla mu hned dvě další díla, Bouřlivý rok 1905 a Rudá záře nad Kladnem, která se stala legendární záležitostí, záhy zfilmovanou. Ještě dále šel v románu Rozbřesk, na samé začátky sociální demokracie, které měl autor od tatínka pamětníka přímo z první ruky.
Posledním dílem budovatelského literáta byla dětská knížka o životě chudého lidu před příchodem komunistických výdobytků s poetickým názvem Barunka. Samozřejmě, že se všechna díla se dočkala filmové podoby, ať už byla uvedena v kině či televizi.
Spisovatelský zápal táty všech dělníků nezůstal bez povšimnutí ani v Moskvě. Stalinovi nešlo do hlavy, jak to všechno zvládá, řídit dělníky, vládu, účastnit se jednání ve vedení strany, a ještě k tomu všemu chrlit romány jak Baťa cvičky. Generalissimus asi nevěděl, jakým způsobem probíhala Zápotockého dovolená. I zde totiž psal, každý den od šesti ráno do dvou odpoledne, až pak se vydal za soudružkami k vodě.
Vzpomínku na literárně nadaného odboráře, který se stal prezidentem, bych proto uzavřela verši. Autorkou je jeho manželka Marie, která mu básnické vyznání napsala v době, kdy po kladenské stávce skončil ve vězení.
Hochu drahý na Pankráci,
K Tobě se mé srdce vrací!
Proto mám Tě stejně ráda,
že jseš samá velezrada,
že Tvůj příklad jak pochodeň
ve stech srdcích vznítil oheň,
že Tě v žalář posadili,
o svobodu připravili –
že nás straší smrtí Tvojí,
ale přitom se Tě bojí.
Paragrafy na Tě kroutí,
bázní se jim nohy kroutí…
Zdroje: Wikipedia, Odborový svaz KOVO (ZDE), Českomoravská konfederace odborových svazů (ZDE), Pavel Kosatík: Manželky prezidentů
Vložil: Radka Vosáhlo