Poslední telefonát. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Telefonní aparát

Kolega Koloc tvrdí, že lidé teď odcházejí tak lehce jako vrchní, co si odskočil pro jídlo za lítací dveře v kuchyni. K tomu mě napadá jeden příběh.

Naproti nám, přes uličku, která se jmenuje V Nové Vsi (ale nedejte se splést, máme tady ještě ulici K Nové Vsi a také Novoveskou a patříme do Jinonic, i když se to u nás jmenuje Nová Ves), stojí dům, ani nevím, jaké má číslo. Stojí ve veliké zahradě a vlastně od nás na něj není moc pro všelijaké porosty příliš vidět. Původně tam stával jenom domeček, ale potom tam koupil restituent domu na Václaváku tři parcely, spojil je a z domečku udělal dům. Říkáme tomu Pěst na oko, protože je to veliké a ošklivé a stíní nám to zahradu. Pozemek pustne, protože je opuštěný a jeho majitel tam jen občas, třeba jednou za půl roku, přijede nahlédnout a objednat zahradníky a nechat umýt okna, aby z toho už nebyl rovnou Tajemný hrad v Karpatech, i když na naše Prokopské údolí ten název moc nesedí.

Tajemství ale ten dům skrývá. Odvěce lidské a smutné.

Když skončil na parcelách stavební ruch, nastěhovali se tam relativně mladí manželé, asi tak ve věku mé manželky. Tehdy jsem i já dostavoval naši vilku, a když jsem se v rozedraných džínách a rozdrbané košili, v teniskách, ze kterých koukaly palce, plazil po hromadách štěrku kolem naší novostavby a s bolestí zad a zkrouceným tělem se pokoušel zatloukat do zmíněného štěrku zámkovou dlažbu, chodil se na mne a na mou práci dívat soused. Opřel se mi o vrátka a soustředěně koukal na kladivo, kterým jsem ty kusy obarveného betonu zatloukal do štěrku:

„Vy to tak pěkně zatloukáte do toho štěrku, pane Janák a jak to máte pěkně rovné, a že to kladivo tou ohromnou silou nepřerazíte, to je radost se koukat.“

Já tedy moc radost neměl, bolela mne záda, zdržoval mne od práce a trochu jsem na něj měl vztek. Nakonec, měl doma ženu a také jí mohl něco pochválit, byla by třeba ráda. Neměli děti a do práce nechodil, a tak měl na mne dost času.

Jeho paní, jmenovala se Lucka, byla tak věkem k mé manželce. Bylo to před dvaceti lety, takže na ní ještě nehlodal zub času, což se jinak všeobecně stává. Také občas zašla, přinesla si třetinku Plzně – „on to manžel nerad vidí, ale mně to chutná,“ říkala mi a sedávala na našich schůdcích.

Povídali jsme o všem možném. Vlastně o všem ne, bylo to v rámci slušnosti a já ctil takové ty dozvuky dětství, které jsem ještě z jejího projevu cítil. Občas utrhla na zahradě nějakou kytku a přišla se zeptat, co to je zač. Byl jsem odborník přes kytky asi jako král Miroslav, ale něco jsem vždy vymyslel. Tak jsme žili řadu let.

Potom jejich zahrada začínala zarůstat a pustnout a jen občas přijel manžel – ale to už jsem říkal.

Psali jsme

Posel z hvězd. Sobota Jaromíra Janáka

Jednou v pátek kolem poledne jsem přijel domů, zajížděl s autem před garáž a v kapse se mi rozječel telefon: „Dobrý den, pane Janák, já vám volám z hospicu, jestli vám to nevadí. Tady Lucka.“

Trochu jsem zalovil v paměti, ale věděl jsem skoro hned. Chtěl jsem něco říct, ale ona pokračovala: „Já jsem teď v hospicu za Prahou a za chvíli mě dají do umělého spánku, abych mohla umřít bez bolesti, protože mám rakovinu břicha a nedá se s tím nic dělat.“

Všechno se to ve mně stáhlo, ruce mi jakoby zdřevěněly, chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. Nemohl jsem dýchat.

„Já jsem vás měla moc ráda, i vaši paní, a tak jste jediní, komu volám. Vzpomínám, jak jsem pila pivo a vy Kofolu, jak jsem se chechtala, když jste ve čtvrtek večer tahal ve smokingu popelnici před barák. Větší dobrodružství jsem nikdy nezažila. Tak se loučím, a nezlobte se, že se už neuvidíme.“

Krk se mi stáhnul a nemohl jsem mluvit.

Pak se mi trošku ulevilo. Napadlo mě, že slovo dobrodružství se skládá ze dvou slov. Ze slov „dobrý“ a „druh“. Ve smyslu přítel…

Byla divná noc, pršelo, déšť přestal až k ránu. Spal jsem bídně, pořád se mi zdálo něco, co jsem si nepamatoval, a byl jsem rád, že se rozednilo a že mohu vylézt z postele. Venku svítilo slunce, a tak jsem vyšel na zahradu. Ze stromů a z keřů ještě kapaly krůpěje deště. Podíval jsem se na schůdky, na kterých sedávala sousedka. Bylo tam suché místo a vedle stála prázdná třetinka od Plzně a v hrdle byla zastrčená větvička slziček Panny Marie. Vzal jsem lahvičku do koupelny a natočil do ní vodu. Pro uříznutou květinu.

Vložil: Jaromír Janák