Filantrop se vzdal činžáků, aby postavil léčebnu. Časosběr
16.06.2025
Foto: Se svolením Olivovy dětské léčebny
Popisek: Český velkoobchodník, pražský komunální politik, zemský i říšský poslanec a mecenáš Alois Oliva
Ačkoliv název rubriky Časosběr odkazuje spíše k hromadění, v historii je tato činnost často spojena i s rozdáváním.
Krásné české slovo mecenáš má v této zemi dlouhou tradici. Již jsme připomínali úspěšného stavitele Hlávku, jehož nadace funguje dodnes. Ale nebyl jediným úspěšným stavitelem, který pamatoval i na ty, kteří v životě tolik štěstí a peněz neměli.
Odkázat část svého majetku nadaci nebo charitě je ve světě běžné, takže i čeští podnikatelé takto pamatovali na instituce, ulehčující život lidem, kterým se zkomplikoval. Jméno Alois Oliva mnohým možná nic neřekne. Ale minimálně jste někdy mohli zaslechnout o Olivově nadaci, a léčebna Olivovna je ještě známější.
Její původce se narodil 12. července 1822 ve středočeské Kutné Hoře. Místní úchvatná katedrála byla obdivována stejně jako dnes, ale sláva stříbrného města již tou dobou byla minulostí. Podobně jako prosperita zchudlé měšťanské rodiny Olivových, která si ale stále zakládala na výborném vzdělání, takže syn byl poslán na školu do Drážďan. V patnácti letech se ale rozhodl věnovat raději obchodu a první zkušenosti nabíral jako praktikant u německé firmy Urfus & Ribl. Volba povolání mu nejspíš vyšla, už za pět let zde působil jako prokurista. Což byla velmi zodpovědná pozice, ve dvaceti byl zmocněn ke všem potřebným právním krokům, které se týkaly obchodu.
Ve firmě dál postupoval, byl i hlavním účetním, poté se stal společníkem v cukrovaru v Ruzyni. Klíčovým se stal letopočet 1864, to si založil v Praze vlastní obchod s cukrem. V jeho čele zůstal dalších téměř třicet let.
Šedesátá léta byla dobou vlastenecké, spolkové a kulturní činnosti a úspěšný obchodník byl v rámci komunity velmi aktivní. Jen namátkou: Vstoupil do Jednoty průmyslové neboli Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, kde podporoval české podnikání coby prostředek národní emancipace. Následoval spolek Merkur, podle římského boha obchodu. Obchodní spolek se zasloužil o založení jednoho z pilířů českého vlastenectví na poli bankovním, v roce 1868 vznikla Živnostenská banka. Olivovi mohou vděčit i obchodníci s akciemi, v roce 1871 byl spoluzakladatelem Pražské burzy.
Filantrop byl také členem výboru Prozatímního divadla, toho, co předcházelo Národnímu. Pozornost ale coby funkcionář poutal i svými spory se šéfem opery Bedřichem Smetanou, se kterým se neměli rádi.
Ačkoliv byl jedním z nejaktivnějších Čechů, neznamenalo to, že by nebyl věrným poddaným císaře. Jeho činnost v pražské veřejné obci mocnář dokonce ocenil Řádem císaře Františka. Při této činnosti dohlížel na účetnictví plynárny, ale také na provoz městské školy U svatého Jindřicha. Zde kontroloval i hospodaření s vlastními penězi, školu totiž také sám štědře podporoval. Školství bylo jeho prioritou, snad i proto, že se svou ženou Louisou nebyli obdarováni dětmi, což se v té době vnímalo jako velký životní neúspěch.
Jeho veřejné aktivity vyvrcholily v politice, v letech 1867–1889 zasedal v lavicích Českého zemského sněmu, současně byl v letech 1873–1880 poslancem Říšské rady. Zastupoval Národní stranu, tradiční „Staročechy“.
V roce 1890 se panu poslanci a úspěšnému podnikateli blížila sedmdesátka, což se v té době považovalo za velmi úctyhodný věk a příležitost uspořádat svou pozůstalost. Právě 15. června roku 1890 manželé Olivovi darovali dva pražské domy městu. A nebyly ledajaké, bulvár Na Příkopě byl i v té době srdcem metropole. Darování ovšem proběhlo s podmínkou, že po jejich smrti budou výnosy z nájmu věnovány na výstavbu a provoz nově postavené vychovatelny pro zanedbané děti. Dokonce zvolili i jméno, které měla instituce nést: Dětský vychovací ústav Aloisa a Louisy Olivových – Vychovatelna Olivových.
Byly stanoveny i podmínky pro to, kdo může být do ústavu přijat. Dodnes jsou k nalezení na internetových stránkách a vyvolávají pousmání. Jedna z podmínek zněla: „Přijímány měly být především děti tak zpustlé a morálně pokleslé, že by nemohly být vzdělávány na běžných školách.“ Nesměly být ovšem „blbé“. Jak Olivovna uvádí, jedná se o přesný výraz z dobového tisku.
Praha měla ze šlechetného gesta takovou radost, že se rozhodla podpořit nákup pozemku a přejmenovat stávající Sirotčí ulici na Olivovu. Nedaleko Hlavní pošty a Hlavního nádraží ji najdete dodnes.
Po smrti manželky ale podnikatel plány přehodnotil, snad v obavě, jak by s jeho vizí bylo bez dozoru naloženo. A začal pracovat na vybudování centra ještě za svého života. Růst začalo v Říčanech, za 50 000 zlatých, které dal Oliva na výstavbu, kromě toho přispěl třetinou kupní ceny pozemku 15 846 zlatých.
Výsledek ohromil, bohulibé dílo dostalo podobu zámku s věží. Vnitřek byl projektován moderně, od tělocvičny přes jídelnu až po ložnice. Alois Oliva mohl být při slavnostním otevření 18. října 1896 spokojen. V ústavu mohlo najednou žít 80 dívek a 40 chlapců, k instituci náleželo i vlastní hospodářství s výměrou 28 hektarů a 11 hektarů lesa. Aby bylo zajištěno financování provozu i do budoucna, zřídil Olivovu nadaci.
V průběhu následujícího bouřlivého století se změnila funkce z vychovatelny na ozdravovnu, jeden čas se zde léčily plicní choroby, po roce 1945 zde vznikla opět ozdravovna a rok 1980 přinesl ustálení na Dětské respirační léčebně. Od roku 1994 je celý areál i s pozemky v majetku Prahy.
Jeden z nejvýznamnějších mecenášů a vizionářů druhé poloviny 19. století zemřel na jeho sklonku, 21. prosince 1899. Tak nějak se čekalo, že rozdá veškerý majetek, nakonec ale značná suma připadla dědicům jeho ženy. I tak ale věnoval potřebným více, než mnoho dalších, a snese srovnání s Josefem Hlávkou nebo Annou Náprstkovou.
Že není tak známý a že při chvátání na vlak Olivovou ulicí málokdo tuší, po kom byla pojmenována, to zcela jistě není jeho vina.
Zdroje: Wikipedia, Olivova nadace (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo