Opilá, zdrogovaná matka, běžný obrázek české rodiny? O školství s učitelem

01.06.2025

Foto: Pixabay

Popisek: Násilí - ilustrační foto

Ač mladík, mám za sebou již 25 let od promoce na Masarykově univerzitě v Brně. Alespoň to tvrdí mé spolužačky, které tento víkend uspořádaly setkání po 25 letech.

Takže to asi bude pravda. Kromě posezení v restauraci byla součástí programu také prohlídka budovy Pedagogické fakulty, po níž nás provedl velice ochotný pán. Navštívili jsme aulu, kam jsem si na posledních deset minut dvouhodinovky chodíval prohlížet svou první ženu, jež nám tehdy přednášela literaturu, katedru rusistiky, fakultní „školku“, relaxační prostory, jídelnu zavěšenou na ocelových tyčích ze stropu bývalé tělocvičny (čímž vzniklo visuté mezipatro) a výtvarné ateliéry.

Vybavení fakulty se jednoznačně zlepšilo

Za dobu, co jsem na fakultě nebyl, došlo k mnoha změnám. Nejsou ani tak podstatné lepší sklopné stolečky v aule nebo ergonomičtější židle. Za mě osobně je nejzajímavějším benefitem herna pro děti, kterou jsem v úvodu označil jako „školku“.

Ač to školka v pravém slova smyslu není, je vybavena hračkami z Montessori pedagogiky pro rozvoj smyslového vnímání dětí, ale také hračkami pro rozvoj jemné motoriky, jako třeba malý sušák na prádlo, na nějž děti pomocí kolíčků mohou opravdu věšet zmenšené kusy oblečení. Ve školce pracují studentky fakulty pod vedením pedagogů. Za pouhých 50 korun na den (4 hodiny) pohlídají děti nejen zaměstnancům fakulty, ale i studentům.

Prvním úkolem výtvarníka je naučit se pozorovat

Jako bývalý „výtvarkář“ mohu porovnat nové výtvarné ateliéry pro malbu, prostorovou tvorbu a multimediální tvorbu. Posledním ateliérem začnu. Jedná se o téměř prázdnou místnost s minimalistickým vybavením a vysokým stropem. Ateliér malby byl zcela běžný a pominu-li modernější charakter místnosti, stále se jednalo kvádrový prostor, v němž se dalo malovat stejně, jako za nás, v kvádrovém prostoru z 19. století.

Vzhledem k tomu, že mou studijní specializací byla prostorová tvorba, zajímal mě nejvíc ateliér prostorové tvorby. Asi budu nevděčný, ale nebylo to nic světového. Z hlediska vybavení se jednalo spíš o dílnu pro pracovní vyučování se svěráky, pilami atd. Postrádal jsem modelovací hlínu a prostor pro klasické modelování.

Nemám nic proti „dílnaření“, sám (ač výtvarník) upřednostňuji výuku dílen před čistou výtvarkou, ale jsem přesvědčen, že by studenti měli dostat i základ řemesla, podobně jako u kresby a malby. Prvním úkolem výtvarníka je naučit se pozorovat – kontrasty, světla a stíny (kresba, malba), ale také proporce hmoty (modelování). Lidé bez tohoto tréninku totiž nezobrazují to, co vidí, ale to, co si myslí, že vidí. Pamatuji si, jak jsem v době kresebných studií vnímal u lidí na ulici sklon čela, sklon brady, výšku čela, šíři lícních kostí atd. Schopnost vnímat je velice důležitá a potřebuje trénink.

Bez progresivismu se na MU ani neuprdnete… doslova

Masarykova univerzita jde s dobou. Na záchodech mají označení pro obojetná pohlaví, aby ti, kteří nevědí, čí jsou, trefili alespoň na toaletu. Není mi jasné, proč tito lidé nemohou užívat záchody pro invalidy. Cítí-li se někým jiným, než mužem a ženou, mají skutečně možnost využít toalety pro handicapované, které binárně děleny nejsou. Tyto záchody jsou určeny právě pro ně. Neoznačují sami sebe za společensky znevýhodněné, neboli handicapované? Myslím, že ano. Takto nám význam tohoto výrazu vysvětlil Český rozhlas: „Handicapovaný je ten, kdo je v nevýhodě vůči jiným lidem, kdo má horší výchozí postavení, kdo je nějak postižený. Fyzicky, duševně, trvale, nebo třeba jen na chvilku.“ Je zvláštní, že tyto osoby chtějí mít výhody handicapovaných, ale zároveň být považovány za zdravé.

Ideologie prezentovaná jako umění

Ale pojďme dál. Ono už potřebu vykonalo a my se vrátíme do ateliéru prostorové tvorby. Jiné ono, které se neumí ani podepsat, nebo taktéž neví, co je zač, zanechalo v ateliéru prostorové tvorby svou práci, sérii kreseb, které mají diváka poučit, co vše představuje násilí na dětech. Ono „vysokoškoláko“ v doprovodném textu píše, že jeho kresby mají imitovat kresbu dítěte. Zkrátka „ono“ hraje týrané dítě, když skutečně týrané dítě obrázky nenakreslilo.

Je zarážející, jak moc tento vymytý mozeček z Masarykovy univerzity kopíruje ideologický koncept zájmového sdružení (které samo sebe prezentuje jako odborné) Centra Locika. Je s podivem, že jej vedoucí pedagog neusměrnil a nevysvětlil mu, že „angažované umění“ není umění, ale duchovní prostituce nebo hloupost indoktrinovaného jedince. Ale je možné, že mozek vedoucího práce je stejně „dobroserizovaný“, jako mozeček bezejmenného či negramotného studenta, který se sice neumí podepsat, ale hodlá spasit svět.

Co všechno je násilí na dětech?

Milí rodiče, vězte, že násilně se vůči svému dítěti projevíte již při ostřejší výměně názorů (mezi rodiči) – není to prý pro dítě komfortní. Násilím je i to, že trváte na tom, aby se dítě učilo a připravovalo do školy. Ano, i toto je prý podle obrázků násilí.

Na dalších obrázcích je zdrogovaná matka s odhalenými prsy, kolem které leze malé dítě, opilý otec s řemenem, matka s vařečkou, je tam sex před dětmi, znásilnění, osahávání matky masturbujícím synem. Autor se omlouvá, že někoho pobouřil. Mne nepobouřil, věřím, že se takové věci dějí, ale odmítám akceptovat, že takovéto úchylky jsou každodennost českých domácností, jež jsou autorem a neziskovkami vykreslovány jako koncentráky pro děti. Tak to prostě není.

Žádná rodina není ideální stejně jako libovolný kolektiv, pracovní, školní či sportovní, ale výše popsané nechutnosti nejsou standardem českých rodin. Kolik procent dospělé populace tvoří třeba narkomani? Jedno? Dvě? Půl procenta? Kolik rodičů má pedofilní úchylku? Asi moc ne. Ale neziskovky v rámci získávání dotací takovéto nenormální a nemorální chování nafouknou, jako kdyby se dělo ve všech rodinách.

Nenormálnost je nám předkládána jako norma

To platí o prezentaci násilí na dětech, stejně tak jako o nebinárních toaletách. V obou případech se jedná o okrajovou záležitost, ale je nám prezentována jako běžný jev. Špatné je, že se tento pokroucený obraz skutečnosti aktivistům daří prezentovat médiím, veřejnosti, politikům a také budoucím učitelům jako reálná skutečnost, ač to tak není.

Průšvih je, že se tento pokřivený obraz skutečnosti propisuje do zákonů. Dne 28. 5. 2025 byl schválen zákon, podle kterého se „násilí na dětech“ stane nepřípustným. Pokud projde Senátem a podepíše jej (prozatím) poslední komunistický prezident, přijdou rodiče o další výchovné nástroje. Paradoxem je, že v rámci téhož balíku zákonů má být zakázána propagace komunismu. Podepíše tyto novely kariérní komunista Petr Pavel?

Zdroj: Český rozhlas, Masarykova univerzita

Stanislav Korityák