Příběh obou hlavních postav, Kateřiny a Pavla, si mě našel sám, říká o své nové knize Píseň pro Kateřinu její autor Robert Kapal

Foto: Se svolením Roberta Kapala

Popisek: Robert Kapal

ROZHOVORY NA OKRAJI: Již jsem při práci na rozhovorech potkal mnoho zajímavých spisovatelů a spisovatelek. Mnozí z nich si prošli mnoha pozoruhodnými povoláními a zkušenostmi, ale myslím si, že Robert Kapal je snad z nich všech jediný, který si prošel prací na lodích jako lodník. Taková zkušenost je jistě k nezaplacení, jelikož může otevírat obzory a třeba nějak skrytě přivést člověka až ke psaní. Nejsem si jist, jak tomu bylo v jeho případě, a proto uděláme nejlépe, když se ho na vše řádně zeptáme, jelikož tento rok mu vyšla v nakladatelství Vyšehrad jeho prvotina Píseň pro Kateřinu.

Robert Kapal se narodil v roce 1977 v Berouně, několik let pracoval u Československé plavby labské jako lodník, později vystudoval politologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti pracuje v mezinárodní logistické společnosti. Žije střídavě na své chalupě v Dolním Žlebu u Děčína a Praze. Má dva syny. Vzpomínky na dávnou zkušenost s prací na lodi i láska ke krajinám a místům, které se v knize vyskytují, mu byly při psaní inspirací. Píseň pro Kateřinu je jeho literární prvotinou.

Začneme tedy popořadě a nejdříve se proplujeme po Labi. Jakpak se to stane, že se z člověka stane lodník?

Od malička jsem snil o cestování, četl o mořeplavcích, několik let jsem dělal jako kluk jachting, takže z toho tak nějak přirozeně vyplynulo studium na odborném učilišti v Děčíně. V patnácti letech jsem přistál na internátu v Děčíně s výhledem na Labe. Po vyučení jsem začal pracovat jako lodník u Zahraniční divize ČSPL a přitom jsem si dodělal v dopravním oboru maturitu.

Tak to jste asi musel poznat Labe více než důvěrně. Na jakých lodích jste se plavili?

Jako lodník jsem pracoval tři roky, pokaždé na tlačných remorkérech. Nejčastěji jsme pluli do Magdeburku a Hamburku. Během těch tří let jsem si uvědomil, že víc než samotné lodě mě zajímá spíše řeka a příroda kolem ní. Labe jsem si zamiloval a mnohokrát u jeho břehu hledal inspiraci k psaní nebo útěchu v těžkých situacích.

Můžete mi doporučit nějaké opravdu zajímavé místo ležící u tohoto evropského veletoku?

Opravdovým klenotem je oblast Českého a Saského Švýcarska. Pohled na labský kaňon, obzvlášť z paluby lodi, je úchvatný. Celé dny se dá toulat po stezkách mezi nesčetnými skalními útvary a dopřávat si výhledy z jejich vrcholů na záplavu lesů. A pokud si dobře zvolíte trasy pro svoje toulky, nemusíte za celé dny téměř potkat člověka.

Lodničení je již asi minulost. Čemu se věnujete nyní?

Poté, co jsem opustil práci lodníka, jsem vystudoval politoligii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Abych měl příjem, začal jsem pracovat v logistice. U toho jsem pak zůstal, takže v současnosti pracuji v přepravní společnosti, pro kterou mám na starosti dvacet evropských zemí. Takže opět mnoho cestuji, především na Balkán, do Pobaltí nebo třeba do Izraele, přičemž mám to štěstí, že poznávám velice zajímavé lidi.

Plout se dá nejenom po řekách a po mořích a oceánech, ale také na moři příběhů. Cože se to stalo, že jste pustil do psaní?

Krátké povídky jsem psal už na lodi, jen tak pro kamarády nebo do šuplíku. Vždycky jsem tak nějak podvědomě toužil napsat knihu. Myslím, že psaní mi pomáhá lépe se vyrovnávat s vlastními emocemi a myšlenkami.

V Písni pro Kateřinu je hlavní hrdina antikvář žijící v holandském Leidenu. Společnost mu dělá kocour a knihy, což není vůbec špatné, ale věci se díky jistým okolnostem dají do pohybu. Proč právě tento příběh?

Řekl bych, že příběh obou hlavních postav, Kateřiny a Pavla, si mě našel sám. Jel jsem před několika lety tramvají přes pražský Klárov a najednou jsem před sebou viděl scénu, která se právě na Klárově v závěru knihy odehrává. Sedl jsem tentýž den s tužkou k bloku a začaly přede mnou pomalu vystupovat obrysy příběhu.

Knihu se mi ale podařilo dokončit až po několika dalších letech během doby covidu, kdy jsem sám prožíval složitější období a možná právě to mi pomohlo se opět na příběh hlouběji napojit.

Většinou je tomu tak, že ten, kdo píše, má také rád knihy. Jak jste na tom vy?

Ano, čtu knihy hodně a rád. Člověk při četbě vstupuje do myšlenkového světa autora a má tak možnost se s ním do jisté míry sblížit, což mi na knihách přijde fascinující. Momentálně čtu román Demian od Hermanna Hesse, kterého jsem si jako autora v poslední době moc oblíbil. Z českých autorů mám v současnosti rád Jaroslava Rudiše, Kateřinu Tučkovou nebo Jana Štiftera.

Vy bydlíte poblíž Labe u Děčína. Jak se vám tam žije?

Žiju převážně v Praze, kde mám děti a práci. Na Děčínsko se snažím vracet, když mám volno, tedy o víkendech a o dovolených. Místo, kam jezdím na chalupu, je přímo v labském kaňonu kousek od německých hranic, takže je tak trochu zastrčené. Což mi vyhovuje, protože se tam kromě letní sezóny nepohybuje příliš mnoho lidí. A ti, co tam žijí nebo se tam pravidelně vracejí, vytvořili moc fajn komunitu. Jako všude v pohraničí je i tohle kraj, který jako by ukrýval mnohá tajemství a vyvolával v člověku nostalgické pocity. Jestli můžu říct, že mi nějaké místo přirostlo k srdci, tak je to právě tam.

Chystáte nějaký další román?

Mám rozpracované čtyři příběhy z devadesátých let, které se vzájemně propojují, ale zatím je ještě příliš brzy říct, zda z toho nakonec skutečně bude román.

Jaký pro vás byl minulý rok?

Byl především ve znamení častého cestování, ať pracovně nebo i soukromě. Se svými syny jsem mimo jiné navštívil znovu i několik míst v Německu, kde se také odehrává Píseň pro Kateřinu. Řekl bych, že to byl rok úspěšný, protože se mi ve spolupráci s nakladatelstvím Vyšehrad podařilo realizovat svoje dávné přání a připravit k vydání vlastní knihu.

Vložil: Jiří Kačur